Dva roky...

Nikde mě nechtěli, všude moji rodiče poslouchali jak jsem v pořádku a "tlustá", neni důvod k léčbě, v té době moje váha mířila ke 40, neměla jsem moc sílí, psychicky i fyzicky jsem byla na dně, brečela jsem, že chci umřít, můj denní příjem byl maximálně 500kcal, ale podle anabell a léčeben jsem byla v pořádku... 2. září 2013 jsem měla domluvené sezení v nějaké nadaci, i přesto, že se na PPP nesoustředili byli ochotní mi pomoci, večer jsem se šla vysprchovat, ještě dnes vidím horkou páru, která mě obklopovala, zatočila se mi hlava, tma, krev, bolest... Skončila jsem na pohotovosti s roseklou hlavou a otřesem mozku, věci se dali konečně do pohybu.

Děkuji paní doktorce z dětského oddělení, která mi zařídila léčbu na psychiatrické klinice fn Brno, děkuji sestřičkam na dětské jipce, které se mnou měli tolik trpělivosti, byly na mě hodné, pomáhali mi. Děkuji své mamince, za všechnu péčí a omlouvám se ji, za problémy, které ji za ty roky způsobuji. Děkuji mé nejlepší kamarádce, která se mnou přes to vše zůstala a neposlala mě někam, což bych ji vůbec nevyčítala. Jsem hrozně moc vděčná za to, co pro mě lidi v mém okolí udělali, mým učitelům na střední škole, kteří mi pomáhali zvládnout učivo. 

Bylo to hodně těžké období a já jsem ráda, že jsem ho překonala, netvrdím, že jsem se z kolotoče PPP vyhrabala, to ne, ale teď o dva roky později jsem na tom mnohem, mnohem lépe, po letech nemusím řešit každé sousto, váhu, kalorie, centimetry, NIC! Můžu jist kdy mám hlad a nikdo mi nic neříká, můžu si vymrčovat, určovat porce... Jsem svobodná.

Ale stejně, nikdy bych minulost nezměnila, kdyby to šlo, anorexii bych si nechala, kromě toho, že mi toho tolik vzala, tak mi i něco dala, získala jsem pár úžasných přátel, nový pohled na svět, teď už vím co je v životě důležité a nad čím se nestresovat. Anorexie, bulimie a všechny problémy se mě udělali člověka jaký jsem, ukázali mi sílu osobnosti.. Ano, všechno zlé, je i pro něco dobré :)

Za poslední dva roky se toho hodně změnilo, mohu říct, že jsem znovu začala žít, povedlo se mi přemoci sociální fobii, vím kde je problém a jak s ním pracovat, občas to není jednoduché a stále jsou problémové oblasti, hlavně v pochopení sebe sama, ale pracuji na tom a věřím, že i to jednou zvládnu.

..... Co je pro mě nejvíc stresující? Staré fotky a oblečení
..... I po letech nejsem schopná si koupit oblečení ve své velikosti, kupuji si tak o dvě čísla větší
..... Nejsem schopná se zvážit, mám fobii z vah
..... Nesnáším, když někdo v mé přítomnosti obdivuje vyhublost, řeší diety, váhu
..... Vytáčí mě, když po mě KDOKOLIV chce rady na hubnutí
..... Extrémně hubené holky se mi hnusí, myslím že jim závidím

Kašli na mě, nejsem nikdo

Můj život je jak na horské dráze, když se nějak dostanu nahoru, spadnu zase na zem, pěkně na prdel,dostanu od života přes hubu, nechá mě ležet schoulenou...
Jsem zoufalá, nevím co mám dělat, zkouším vstát, znovu a znovu, ale nenechá mě. Přemýšlím kdo vlastně jsem? Jsem vůbec někdo? Nejsem spíš něco? I když jsem mezi lidma ráda, čím dal častěji přemýšlím o tom, jestli mi nebylo lépe samotné, jen se užírat někde v koutě, trápit se proto že jsem sama, než kvůli tomu že ublížuji těm na kterých mi záleží. Uvědomuji si důvody proč jsem byla sama, rozumím mému starému já, tomu o kterém jsem si myslela, že je už navždy pryč.... Není a je silnější než se mi zdálo. 

Víc než po čemkoliv jiném jsem toužila a toužím po lidské společnosti, vim co se stane, když se znovu začnu lidem stranit, ale stejně si říkám, nebude to pro všechny lepší?
Nerozumím tomu, proč se se mnou někdo baví, jsem obyčejná a podprůměrna... 

Mrzí mě, že si na mě kamarádi vzpomenout jen, když není nikdo jiný, když jim je blbě, jsem pro ně jen mezi čas, tak nahrditelna, tak nepotřebná....

Kdy tohle skončí? Tahle parodie na život, jsem vyčerpaná z nekonečných bojů... Nemám už sílu, náladu, naději.

Jak ještě dlouho?

1. Letní haul- G3, primark

Mám hrozně ráda tyhle typické články blogerek a videa youtuberek, jsou pro mě inspirací, často vidím věci které chci, dnes mám konečně příležitost vytvořit takový to článek. Před pár měsíci jsem si s kamarádku objednaly zájezd do rakouského Primarku v nákupním centru G3, byla jsem v několika různých Primarku v UK a byla jsem velmi zvědavá, jak tento obchod funguje v jiných státech. Nebudu tvrdit, že by to byl nějaký zázrak, to opravdu ne, podle mého názoru je to s Anglii nesrovnatelné, ale jako změna(ob Česka) je to opravdu zajímavé, obchodní centrum jako takové působilo velmi luxusně, krásné záchody, moderní dizajn, čisté, klidné, prostě rakouské. Co mě fascinuje na cizích zemí, jsou opravdu výrazné slevy, dají se tam sehnat úžasné kousky za pár euro, liber... Mnohem častěji než u nás, nebývají to poslední kousky, ale oblečení ve všech možných velikostech, pěkné, kvalitní a stylové.

O Primarku jsem slyšela hodně, pozitivních i negativních ohlasů, podle mě, základem dobrého nákupu v tomto řetězci je správná doba- NE KOLEM VÁNOC, nemít přehnané nároky- PŘECE JEN JE TO VELMI LEVNÝ OBCHOD a podle mého názoru i správná země- MILUJI ANGLII
Nevýhodou nákupu v rakouském Primarku je přebranost, opravdu je hodně přebraný, také se mi nelíbí jakým způsobem je řazený a hlavně, je tam velmi těžké sehnat panské oblečení, mají ho tam málo...
Čeho tam naopak mají hodně a velký výběr jsou šperky, člověk neví jak se dívat dřív a co si koupit, ceny se pohybují kolem 1-5€ možná i víc, ale velká část stojí 2€, v Česku si moc šperky nekupuji, prostě se mi nechce utrácet hromada peněz a ty levné nestojí za nic. Koupila jsem si dvě plata náušnic po 2€, jsem hrozný nepořádnik a většina náušnic už je osamocena, tak snad mi chvíli vydrží, první platíčko je kombinace zlata a černé druhé víc letní, další jsou letní zářivé barvy a znovu zlato. Ve vyprodejové části jsem objevila nádherný náramek za 1€ a jemnou sadu řetízkú, musím trochu omladit mojí sbírku, protože jsem si vážně dlouho nic takového nekoupila. Věc se kterou mi bylo jasné že odjedu, byl věneček, v Primarku mají velký výběr různých věnečků, v různých barvách a velikostech, já se rozhodla pro růžičkový, teď si říkám že jsem si jich mohla koupit víc.
Co se týče oblečení, už to takový zázrak není, dají se tam vybrat dobré kousky, ale jen v případě, že se vám líbí určitý styl. Pokud jste trochu jiní (jako například já), musíte opravdu hodně hledat jako já, další věc je přebranost, je to jeden z malá mimo anglických Primarku a jde to hodně poznat.

PRIMARK

šperky

čelenka

saníčko 

triko - you may say  i'm a dreamer 

kraťasy 

sportovní podprsenka

MULLER MARKE!

bronzer rimmel

eyeshadow base essence

corektor catrice

bunda (Primark)

šaty (Tallyweijl)

co dál? vzdát to?

Ležím v postely, čekám až bratr ve vedlejším pokoji usne, jsou tu tenké stěny, na nočním stolku leží připravená cigareta, přemýšlím o tom, co se v posledních ažit, vždyť se všechno stejně posere, bojím se.

Od doby co vznikl tento blog mám poprvé velké pochyby, nevím jestli dál bojovat, něco mi říká že se stejně nic nezmění, do konce života stalo, cítím zoufalství, proč bych se měla snažit, vždyť se všechno stejně posere, bojím se.

Od doby co vznikl tento blog mám poprvé velké pochyby, nevím jestli dál bojovat, něco mi říká že se stejně nic nezmění, do konce života mě bude ovládat jídlo... Budu k němu utíkat. Vyléčit se dá jen s motivací a já o ni právě přišla, o kousek svého já, nějak jsem ztratila chuť bojovat. V posledních dnech se objevují nové bloky, nejsem schopná se umýt, převléct, znovu jsem se začala malovat, chci nasadit masku, skrýt svůj pravý obličej. Většinu dne trávím sama v pokoji, spím, čtu si a přemýšlím... Vysadila jsem léky. Mám chuť se opít, udělat nějakou blbost, udělat si dlouhou procházku a psát deník, deník na ten myslím poslední dobou často, zatoužila jsem psát, chci si vše pamatovat, sledovat změny, porovnávat, vzpomínat.

Všímám si toho, že pomalu představám mluvit, odpovídám pokyny, potichu, většinou jednoslovně, děsí mě pohledy ostatních, jejich myšlenky, po dlouhé době hledám příčinu všechno zlého ve mě, za všechno můžu já, kdyby, kdyby, kdyby, nenapadlo by mě jak jednoduché je se vrátit o tolik zpět, cítila jsem se silná, ale nejsem, byl to jen pocit.

Toužím po přítomnosti někoho blízkého, zároveň chci být sama, nesnáším tu rozpolcenost ve mě, nemocná část se chce utápět ve svých myšlenkách, trestat se, říká mi ošklivé věci, ta zdravá pravý opak, jsem ráda za zkušenosti, naučili mě dávat přednost zdravému, rozumnému já... Jen překvapila mě síla toho nemocného...děsí mě, nechci znovu přejít o emoce, mám strach z jejich potlačování, jsem v tom velmi dobrá.

Nechci? Nebo je to naopak? Možná je to předně co chci, být ta ustrašená holka, nechat se vláčet osudem a ovládat jídlem, třeba je to právě to... Možná to tak má být, bude to tak lepší? Žít, přežít a umřít.

Co by, kdyby... TAG

Hrozně dlouho jsem nic nenapsala, říkala jsem si že o prázdninách si čas najdu a ono ne, pořád někde lítám. Už dlouho jsem chtěla udělat nějaký tag, dnes jsem se konečně pro jeden rozhodla, zaujal mě ten s názvem co by, kdyby.
Tak tedy co by kdyby....

....jsi mohla být na den mužem?
O tomhle jsem přemýšlela co jsi pamatuji, určitě bych zkusila čurat ve stroje, taky bych se chtěla vyspat s holkou, zajímal by mě jak to má kluk :D  šla běhat nahoře bez, ať se holky uslintaji a hlavně zajímalo by mě jak to mají kluci mezi sebou, co se jim honí v hlavě, ano zajímají mě hlavně myšlenkové pochody, úvahy, rozhovory a jejich pohled na svět.

..... jsi mohla mít jedno přání?
Chtěla bych mít štěstí, když mám štěstí, mám všechno? Není to tak? :) není člověk co má štěstí šťastný? Nemůže se o své štěstí dělit?  

.....jsi potkala sama sebe ve 40 letech?
Jako první by jsem se zajímala jak na tom teď jsem, jestli se cítím šťastná, pak na to jak vypadám, chtěla bych vědět, co mám dělat jinak, abych se měla lépe, chtěla bych mít sama sebe jako vzor, buď jak to mám nebo nemám dělat.

....jsi si mohla vybrat v jaké době žít?
Jako první mě napadlo období mezi první a druhou světovou válkou, je to moje oblíbené období dějin(móda, umění, myšlení, svět), ale když teď o tom přemýšlím, radši bych žila v nějaké revoluční období, asi období sametové revoluce, kvůli atmosféře té doby, to napětí, vzrušení. Ale, abych byla upřímná, neměnila bych, jsem ráda, za to kdy žiji.

...jsi si mohla vybrat , jak by jsi vypadala?
Tak bych měla dlouhé, hubené nohy, dlouhé vlasy, ploché bříško, možná bych byla i o pár centimetrů vyšší a měla dokonalý obličej bez pih, fleku a znaminek.

....ses mohla vyměnit na týden s nějakou celebritou?
Jako malá jsem po tom hodně toužila, teď bych byla radši sama sebou a byla celebrita, ale kdyz už bych musela, chtěla bych byt CL z 2ne1, je to úžasná osobnost, tak svá, má ráda módu, zná lidi z módního průmyslu, cestuje!

....jsi si mohla vybrat být jakýmkoliv zvířetem?
Byla bych panda! Jenom bych se převalovala, jedla a byla roztomilá!

....jsi mohla jet kamkoliv by jsi chtěla, kam by to bylo?
Kdyby to mohlo byt kamkoliv, tak bych projela celý svět!

....jsi uměla číst myšlenky?
Tak bych se zase zbláznila, nechci umět číst myšlenky... Radši

....jsi si mohla vybrat jakékoliv povolání?
To nevím, chtěla bych pomáhat lidem, světu, chci aby si mě jednou pamatovali, nechci byt další zapomenutá duše.

....jsi měla rok prázdnin?
Tak bych cestovala, pracovala a chodila na party! :P

....jsi si na dovolenou mohla vzít jen tři věci?
Tak to by byl mobil, peníze a kamarádka!!

....jsi se mohla zbavit jedné špatné vlastnosti?
Nevím jestli je to špatná vlastnost, ale chtěla bych se zbavit svého sarkasmu

....jsi si mohla koupit cokoliv na světě?
Tak bych si všechno koupila,hromadu jídla, sladkosti, oblečení, dovolenou, liposukci, fitness trenéra :D .... A tak dále, miluji nakupování

Draw my body

Na začátku bych chtěla říct, chci změnit zaměření mého blogu, omezit články o PPP, psychice a pasát víc o svém životě, nákupy, co jsem dělala a tak, bulimie mám v mém životě své místo, myslela jsem že mi nevadí o tom mluvit, ale  poslední dobou mi to začíná vadit, ne psát si o svém problémů s lidmi, spíš o tom mluvit takhle veřejně, je to nejspíš tím, že jsem si myslela, jak jsem OK, ale nejsem... Cítila jsem se dobře, ale teď je mi pěkně mizerně a o tom bude nejspíš vypovídat můj článek. V nemocnici jsme na jedné skupině kreslili to jak se vidíme, jak vidíme své tělo a já se rozhodla takhle veřejně říct jak vidím sama sebe.

Začnu od hlavy, můj obličej mě poslední dobou pěkně se*e, hodně jsem nabrala v obličeji a udělal se mi podbratek, taky mám tváře jak křeček, co mi naopak nevadí jsou mé klíční kosti, kdo hezky vidět, i když to není co to bývávalo... Ruky nějak neřeším, nevím co k nim říct, prsa mi nevadí nemám rada velká prsa, jsou nepraktická a kdybych měla větší prsa měla bych ještě větší břicho. Břicho, hrozně jsem teď nabrala v břichu, mám tam velkou vlnu, to co jsem dřív měla v sedu, teď mám ve stoje, je to hrozny, jsem jak kus želé nebo pudinku, fuj fuj. 

V druhé části začíná teprve tragedie, stehna nesnáším svoje stehna, mám hrozně tlusté nohy, jak se dotýkají, otírají o sebe.... Je mi z toho nevolno, hrozně jsem teď přibrala a jo štve mě to, jsem z toho zoufalá, ale nedokáži s tím něco dělat, jídlo mě ovládá, musím jíst, pořád a pořád, nevím co mám dělat, jsem slaboch, bez vůle. Stydím se za sebe.... Jinak stehna jsem malovala opravdu dlouho, než byly podle mých představ nechtěla jsem ať působí přehnaně, nebo hubenější než jsou ve skutečnosti. Taky tam mám jeden detail, jizvy na nohách..

Takhle já vidím sama sebe, tohle je můj pohled do zrcadla, možná je zkreslený, možná také ne, chtěla bych vyzvat ty, kdo si tento článek přečte, ať si zkusí namalovat sami sebe, říct si jak co vidí a cítí, zamyslí se a dají mi vědět do komentářů :-) jsou vaše představy reálné? Nebo jde jen o vaše černé myšlenky? Jsem zvědavá jak to kdo má 

Článek: vše a všechno

Občas si říkám, jak by bylo jednoduší všechno co píšu prostě natočit, někdy mám celkem problém vyjádřit vše co se mi hodní hlavou. Já vim, že jsem dlouho nenapsala, bohužel nemám kdy, články jsme psala ve škole a teď, když mám jen praxi není prostor pro psaní, navíc doma trávím minimum času, mám toho teď tolik. Tento článek bude takový mišmaš, všechno co se mi honí hlavou, mám pár nápadů na články a vzhledem k tomu, kolik mám času, jsem se rozhodla sepsat vše na jednou. 

Jako první bych se chtěla zmínit a tomto víkendu, skoro po roce jsem se viděla s kamarádkou z nemocnice, párkrát jsem se o ni už zmiňovala, ona je úžasný člověk, pro mě velmi důležitý, měla jsem ohromnou radost, že přijela a mohla jsem s ni trávit víkend! Bylo to jako za starých časů, akorát místo sezení na parapetu jsme mohli jít a sedět kdekoliv, je neuvěřitelné, že já jsem ta sama holka, která s ní byla na psychiatrii, ta hodna, tichá holčička, teď pila pivo, kouřila... Jak řekla nikdy jsem si nemyslela že my dvě spolu pujdem na párty, ale aspoň si můžu říct, já jsem tě nezkazila. Úžasné tři dny ♥ škoda, že je mezi námi taková vzdálenost ... 

Poslední dobou často přemýšlím, jestli ve mě zůstalo něco anorektickeho, došla jsem k tomu, že ano, dřív jsme si toho nevšímala, ale teď si uvědomuji, že jsou určité druhy potravin,kterým se vyhýbám a dělá mi i problém je jíst, jo sním je když musím, ale samotnou mě ani nenapadnou. Jsou to například těstoviny, já posledních pár měsíců nejím vůbec těstoviny, od začátku roku jsem je mela tak 3krat(nepočítám ty bezlepkové) a to je opravdu divné, dřív jsme je jedla několikrát do týdně! Dál jsem hrozně omezila brambory, pokud jsem neměla těstoviny jedla jsem brambory, nevím čím to je, není to změnou chutí, spíš něco v hlavě. To, že mám strach ze sýrů, jsem už několikrát zmiňovala, tento problém je už vyřešený a sýry v jídelníčku řešit nemusím. I když si už nepamatuji hodnotu potravin, ano když přestanete počítat kalorie, zapomenete kolik co má, to by mě dřív ani ve snu nenapadlo!, stále si hlídám jak jím, odhaduji a snažím se příjem ovládat, bohužel, jsou tu bulimické záchvaty.... Ty mi v tom dělají pěkný bordel! 

Další věcí je fakt, jak těžké je pro mě pochopit dívky s anorexií, přesto že jsem si ji prošla, nedokáží tuto nemoc pochopit tak jako dřív, říká se kdo nezažil nepochopí a já dodávám, kdo se vymaní z jejich spárů zapomene, ne úplně, ale spoustu věcí nevnímám jako dřív, je těžké se v cítí do těch holek... Protože já si z toho nedělám tak těžkou hlavu, jsem bulimička a ač je to také porucha příjmu potravy, je úplně jiná než anorexie, tedy aspoň u mě je jiná :) 

To mě přivádí k tématu, které me moc tíži, bolí mě, když vidím kamarádky, holky na kterých mi záleží v takovém stavu jakém jsou, nikdy nevím, jestli se ráno nepropudim: XY umřela, prohrála svůj boj, stejně tak nikdy nevím, kdy já skončim se selháním organismu, i když, moje výživa je jiná, než ta holkem s anorexii, já si jídlo povoluji, jim pravidelně ... Jen mi to čas od času pěkně ujede a to je potom zle.

Zvracení...to je taky špatné, jednu dobu jsem téměř nezvracela, pak jsem zase začala, pak to omezila a zase, je to kolotoč... Ale i přesto je to o 100% lepší, nezvracím už každý den, jsem schopná to aspoň trošku ovládnout, což dřív bylo nepředstavitelné!

Na konec jsem si nechala mé důvody proč žít a nevzdávat to, několikrát jsem se už pokusila o sebevraždu a teď si říkám ,díky bohu mi to nevyšlo, nikdy nevíte co vám život přinese, byla jsem na dně, zoufalá, vyčerpaná a teď, přišla nová vlna, jsem jako vyměněná plná života, z mého seznam věcí co.musím stihnout než umřu, ovšem teď užívám si života dokud mě to nezabije :D  mým životem se stali párty, kamarádi a láska, každý si musí najít to co je pro něj důležité, to co miluje, co koho baví.

Nezapomínejte, věř te v sami sebe! To je základ všeho :)

Já vím... Tento článek asi nedává moc smysl, je to vše co jsem chtěla říct.

Srdce nebo mozek

Při poslední návštěvě psychologa jsem se dozvěděla zajímavou věc, která mě vlastně ani nepřekvapuje, téměř před dvěma lety jsem dělala na psychiatrii pár testů, výsledkem bylo(mimo to že nemám schizofrenii), že odděluji emoce a rozum, lehce se naučím odpovídat na věci kolem, teoreticky pocity, emoce zvládám nad průměrně, ale prakticky vůbec, chybí (chybělo) mi úplně propojení, mozek zvlášť, pocity zvlášť, právě díky tomu jsem nebyla schopná své emoce pojmenovat a také na ně reagovat, něco přišlo, něco jsem cítila, ale nevěděla jsem co! Připomíná mi to trochu R.U.R. a hlavně to vše vysvětluje. Díky výsledkům testu jsem zjistila, jak dalekou jsem ušla cestu, vidím tu změnu. Mužů si položit otázku, jak moc je důležité spojení mezi srdcem(pocitem) a mozkem (rozumem)?

 
Zdravý člověk nemá problém pojmenovat, chápat emoce, dokáže na emoce reagovat, přijde emoce na chvíli se zastaví, mozek ji zpracuje a jede se dál, ale co já? Co mé, rozbité emoce? Proč nedokáží na pocity správně reagovat? Pokud je tam.mezera, mozek nemá šanci pocit dohonit, přijde a utíká dál, rozum se ho snaží dohnat, ale nejde to, utíká dál a bum! V nemocnici se mě často ptali jak se cítím, dlouho jsem odpovídala nevím a asi..., nebylo to tím že bych nechtěla odpovídat, ale já opravdu nedokázala určit jak se cítím! Než jsme se dostali k tomu jak se dnes cítím, nebo jak se cítím v jaké situaci, či dokonce jaká situace mi je nepříjemná, zabralo to několik minut, bylo to těžké. Myslím, že tohle je jeden z důvodu proč mi vypadávají emočně náročné situace, je to zvláštní, ale v takových situacích zapnu autopilota a nevím se děje, je to jako bych byla za nějakou mlhavou clonou, byla tam a přitom nebyla, i když vím že se něco dělo, nevím co to bylo.

Byl to těžký boj dostat se tam kde jsem, konečně je něco co mě těší, poznávám výraznější emoce, pamatuji si kdy jsem poprvé po hodně, hodně dlouhé době něco cítila, bylo to tak silné, cítila jsem to, ano stále jsou tu určité pocity, které mi dělají velký problém, je to vše kolem vztahů, lásky, tomu ještě stále nerozumím...  naopak je to u negativních emocí, ty my vždycky šli, možná proto, že ony tu byli stále...

Ještě bych se zkusila vrátit k "autopilotu", často vypínám když mám strach a lžu, díky tomuhle prokletí se ze mě stává jiný člověk, dokážu vydržet ve společnosti, která mě nebaví, je mi nepříjemná, právě proto mě tolik lidí nazvalo chladnou a namyšlenou... nazvali tak, ale skutečně mě? Zajímalo by mě jak vypadám v takových situacích, chtěla bych opravdu vidět když se vyhýbám otázkám okolo vztahů holka-kluk.

čeho se bojím? Sama přesně nevím, nejspíš je to strach, co by si o mě kdo myslel? může se stát, že projevím něco, co je mou slabostí, nebude se jim to líbit. Emoce ostatních lidí moc obdivuji, chybí mi,.. ale přesto je ovládám a skrývám.

lidé z nemocnice, jak jsou na tom teď?

Měla jsem tady další přání, napsat článek o tom, jak jsou na tom lidi z léčebny dnes, upřímně se mi do toho moc nechtělo, bála jsem se ať někomu z nich tím neublížím, ale došla jsem k názoru, že tím nic nedokazím.  Chci říct, že s těmi lidmi nejsem moc v kontaktu, vím jak jsou na tom hlavně díky skupin na fb a instagtamu.

První bych se chtěla zmínit o Anorektičce, o které jsem psala v článku o lidech z léčebny (ta co se hrozně malovala), ona na tom není moc dobře, má za sebou (od doby co jsem spolu leželi) další dvě léčby v nemocnici v Motole, pořad se porovnává s ostatními, já mám strach něco napsat, ona na tom není moc dobře, moc nejí (i když tvrdí že ano), posledně se porovnávala se mnou, to mě vážně urazilo. Myslím se že se z toho nejspíš nikdy nedostane, chce upoutat pozornost, chce aby ji lidé litovali, měli o ni starost.

Další osoba je v te době anorektička, měla jsem ji moc ráda, byla chytrá, rozuměla ostatním. Od doby kdy jsme spolu byli v nemocnici se hrozně změnila, hlavně vzhledově, je tak roztomilá, jiná. Dřív měla anorexii, před pár týdny jsem ji psala a je na tom jak já, přibrala 10kilo, ovládla ji bulimie, střídají se ji záchvaty přejídání, hladovění a zvracení. Když jsem to slyšela, hrozně mě to mrzelo, kamarádka mi na konci léta říkala, že ji potkala a říkala ji, jak na tom je... To si nezasloužila.

A u anorektiček ještě zůstaneme, nedavno jsem u psychologa narazila na další úžasnou osobu, udělalo mi ohromnou radost, když jsem ji viděla, byla krásná, vyzařovala z ní energie, měla takovou tu živou jiskru, přesně to co holkám s MA chybí, říkala mi, že se ji daří dobro, jídlo neřeší a její záchvaty zmizely, dodalo mi to energii. Moc jsem si ji vážila už v nemocnici, dokonce jsem si jednou schovala kamínek, který mi "darovala" při jedné hře na skupině.

Měli jsme na oddělení hrozně roztomikou holku, byla sice metalistka, ale hrozně rozkošná. Říkala mi, že ji rodiče vyhodili z domu, žije u přítele a je "žena v domácnosti", říkala mi že byla v odmašťovně, v Černovicích. Říkala, že to bylo drsné, absťaky byly hrozné, snažila se obvolat všechny feťáky co zná, aby ji sehnali perník. Věděla jsem, že byla drsná, ale tohle mě vážně překvapilo.... To co mi popisovala, nezávidím jim to.

Vím jak je na tom víc lidi, ale nepřijde mi to nijak zajímavé, většina anorektiček se stále motá v anorexii, hrají si na recovery( to by mimochodem mohl být další článek), T.je pořad stejný rebel, M.stejný intelektuál. Přiznávám se, nějak extra se nezajímám o to jak na tom kdo je, je to jejich boj a já s tím nic nenadělám, jen mě to stahuje dolů.

Z deníku anorektičky 3.září 2013

Napsala jsem už hodně článků a MB, ale ještě žádný o anorexii, možná je to proto, že už si nedokáži vybavit jaký byl živost s anorexii, přijde mi to jako úplně jiný příběh, ale mám tu deník z te doby a rozhodla jsem se vybrat jeden ze dnů a opsat ho, nebudu to nijak upravovat, bude to upřímný zápis z doby kdy jsem ležela z rozbitou hlavou v dětské nemocnici, doufám že vás moje myšlenky z té doby aspoň trochu zaujmou, byla bych moc ráda, aby jste napsali pod článek váš pocit, názor na anorexii, prostě cokoliv.

Snídaně: 1/3 rohlíku s tvarohem
Oběd: brambory s dušenou mrkví (1/3 porce)
Večeře: pár lžiček rýžové kaše
Pití: litr zeleného čaje, voda

Moc jsem toho nenaspala, sestřičky mluvý nahlas, dítě brečí a tlak mi měří i v noci, navíc mojí spolubydlící pípala infuze a mě ta hlava ještě bolí, doktorka říká že mám hrozně nízký tlak a pan doktor že kvůli tomu jsem omdlela, nedokrvil se mi mozek. Od rána litám po různých vyšetření CT, ultrazvuk... Ale mě to nevadí, aspoň mám nějaký pohyb. Po obědě jsem dostala nějakou krabičku, která mi měří tlak, každých  20minut, celý den ležím v posteli, čtu, koukám na televizi, poslouchám písničky... Nuda! Jak to tu mám týden vydržet??? Aspoň že mi sestřenice slíbila donést tablet a internetem, byla tu dnes za mnou na 20minut, byla v nemocnici, zase něco s kolenem.
Po večeři přišli rodiče a bráška, donesli mi ještě nějaké věci a sušenky, nechápu proč mi sem tahají sušenky, stejně si je nevezmu, né že bych neměla chutě, při každé reklamě s jídlem mám sliny pomalu až na peřině a je mi úplně jedno jestli jsou to bonbóny, mekáč nebo zelenina v plechovce,sežrala bych cokoliv, kdybych na to měla koule, nedokáži sníst ani půlku, mám i z toho výčitky,proč jsem si na ten rohlík dávala tvaroh? Proč jsem těch brambor snědla tolik? Neměla bych se na tu večeři vykašlat úplně? Ale mám strach, určitě by to řekli mámě... Rodičům, že jsem nic nesnědla a to by byl teprve tanec. Máma má dnes narozeniny, tak ji nebudu dráždit, ničit víc než se mi zatím daří. Nejsem dobrá dcera, i když se tolik snažím! Pomáhám rodičům skoro se vším, všechno se snažím dělat naplno, zvládat toho co nejvíc na jednou, ale přesto je ničím, je mi to tak líto, ale nejde to jinak, neumím to jinak. Přemýšlím o tom jestli jsem takto šťastná, jestli takhle chci žít dál. No, kdyby to bylo jen na mě, nikomu kromě sebe bych tím neubližovala, neměnila bych to, dál bych hladověla a každý den cvičila, nevadí mi to, dokonce mi to vyhovuje, mám aspoň nějakou náplň života, přijde mi, že můj život má teď aspoň nějaký smysl, mám teď pro co žít, hladovět je to v čem jsem dobrá, něco co na mě lidi obdivují a dokonce můžu říct, uznávají ! Tak proč bych se měla snažit to změnit?

slibovaný článek- lidi z nemocnice

Dostala jsem zajímavý typ na článek v jednom z komentářů, napsat o zajímavých lidech na psychiatrii, přemýšlela jsem jakým stylem to mám napsat. Prosím, nečekejte žádné psycho, byla jsem na klinice né v blázinci.

Psychiatrie při fakultní nemocnici v Brně je jedno z pracovišť soustředěné na léčbu poruch příjmu potravy, z toho důvodu tam bylo docela dost anorektiček, nebudu se zmiňovat o těch co odešly chvíli po mém příchodu, nic moc o nich nevím. Opravdu zajímavá, byla jedna zrzka, nebyla to přímo anorektička, říkala o sobě že má ortorexii, byla hodně taková přírodní, přirozená strava, jóga, téměř se neusmívala, vlastně jsem ji viděla se usmívat, až když jsme byly spolu na pokoji, měla také problém se sebepoškozováním, škrábala se na obličeji, klouby na prstech měla samí strup, jednou skončila i na JIP, když se předávkovala léky. Ze začátku jsem se ji moc bála a ona se mi vyhýbala, protože jsem na ni byla zlá(moje typická obrana), ale našly jsme si k sobě cestu a teď jsem ráda, kdyz ji potkám.
Další ze zajímavých anorektiček byla drobná blondýnka, trpěla anorexií od 9let a toto byla její pátá hospitalizace, vypadala jako panenka, velké modré oči s dlouhými řasy. Všem pořád říkala, jak mají papat, snažit se, jak jsou krásné, ale sama moc nejedla, neustále počítala kalorie a srovnávala se s ostatními, bylo to otravné jak někdo něco snědl a ona hned já toho snědla víc, to má tolik kcal, nedávno mi napsala na instagram, že já ji mám co říkat, že toho sním míň než ona (komentář se týkal fotky jídel co jsem jedla ve vegan den), kdy si ta holka sakra uvědomí, že ona není mi a že ona má o 10kilo míň než já.  Jinak vstávala v 5 ráno, aby se mohla namalovat a učesat. Je mi ji moc líto, s anorexii prožila velkou část života, hrozně ji ovládá, co vím byla na dalších dvou léčbách a stále se porovnává s jinými holkami.

asi nejzajímavější postavou za celou dobu mé léčby byl kluk úchylák a to myslím doslova, chodil po oddělení očumoval sestry, nahlížel do pokojů okýnky, museli jsme si tam dát ručník, vždycky stál u našich dveří, s kamarádkou jsme nakukovaly škvírkou pod ručníkem, na ten jeho úsměv/škleb v životě nezapomenu, jak se začal smát: hahaha jim se to líbí, ony chcou abych se díval, s kamarádkou jsme ho několikrát trefili dvěma do hlavy, jeho smůla nemá očumovat. Na oddělení bohudík vydržel jen pár dní- šel na uzavřené, opravdu jsme byli rádi, protože začal osahavat i malého kluka... Jo tak tahle osoba mi nepřirostla k srdci ani náhodou, byl to vážně blázen.

Docela zajímavý byl i kluk co už od mala trpí OCD, říkal mi, že jednu zimu chodil v plynové masce, aby nedostal rakovinu, když spadl někde na trávě, prohledával místo půl hodiny, jestli tam náhodou nebyla jehla a on by nemohl dostat AIDS, v době kdy byl v nemocnici měl nutkání ukazovat prostředníček na policisty, učitele a doktory, OCD nebyla jeho jediná diagnóza, jako většiny, stejně jako já měl sociální fobii a deprese, jako s jedním z mála jsem s ním stále v kontaktu. V životě jsem nepotkala tak inteligentního s vnímavého kluka.

jako poslední je tu holka, už jsem o ni jednou mluvila, byla sebevrah, sebepoškozování a v té době začínající PPP, byla to docela významná figurka na psychiatrii, hlavně teda pro mě ♥, věčný rebel, když jsem ji poznala držela protestní hladovku, o pár týdnů později se pokusila s jednou holkou podřezat v koupelně, nevyšlo jim to, smějeme se tomu ještě teď. Na psychiatrii jsem se s ní setkala dvakrát, odešla a přesně za týden tam byla znovu. Myslím si že nejzajímavější, je na ni její příběh, ona bydlela kousek od Prahy, ale v té době byla v klokánku v Brně, její rodiče jsou... no ona zná můj názor na ně, když jsem odešla z nemocnice, dostala ji do péče zpátky máma a nějakou dobu zvrátila v několika ubytovnách.  Když se někomu sere život, tak to stojí za to.

To bude asi pro tento článek všechno, doufám že jsem nikoho ze zmiňovaných lidí neurazila. Váhala jsem jestli ho vážně zveřejnit(mám ho hotový už několik dní), ale po dalším komentáři jsem se rozhodla pro publikování. Jsem moc ráda, že můj blog někdo čte.

Dětská psychiatrická klinika, oddělení 21

Několikrát jsem se už zmínila, že jsem byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii, chtěla bych v tomhle článku napsat něco o léčbě, možná i o antidepresivech, hodně lidí se na ně ptá, jak působí, co vlastně dělají. Před víc jak rokem a půl, jsem byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku v Brně, strávila jsem tam tři měsíce, upřímně bylo to jedno z nejkrásnějších období života, v tu dobu jsem na tom byla mizerně a hospitalizace mi pomohla zapadnout, poznat sama sebe a začít mluvit o tom co mě trápí, dělá problém.
Jsem možná divná, ale na psychiatrii jsem nastupovala s tím, že tam budu dělat největšího blázna... Jo něco jsem si o tom oddělení přečetla. Vím, že hodně lidi si psychinu představuje jak skupinku lidí sedící v kolečku a houpou se, něco mumlání..  Jsou mimo, co si pamatuji nejvíc jsme této představě byli podobní my s diagnózou sociální fobie, jen jsme seděli, kole pod bradou a čučeli kamsi do prázdna. Ostatní vedli poměrně emotivní depaty na dané téma, ráda jsem poslouchala názory ostatních.
Psychiatrie mi ze všeho nejvíc připomínala tábor nebo intr, byli jsme zavření na jednom oddělení, za oranžovými dveřmi, svět ve světě.
Nikdy nezapomenu na svůj první den, sedím na posteli, máma už odjela, naproti mě holka, vypadá jako panenka, kouká na mě: mohla bych se zeptat s čím tady jsi?, zeptá se mě, pomalu odpovím, bojím se ji, bojím se všech tady, rozhlížím se popokoji, na posteli sedí holka, hubená, blonďatá, vypadá jako princezna, dozvídám se, že drží protestní hladovku, jako poslední tu je vyhublá, dlouhá holka, anorektička co pořad pije, K. která mi tak pomohla, K. kvůli které jsem jedla, i přesto že jsem nechtěla. Moji nejlepší kamarádkou se stala blonďatá hladovkařka, byla zvláštní, svá, měla a mám ji moc ráda, jsem šťastná, že jsme stále v kontaktu, i po té době. 

Hlavni předností psychiatrie, byla otevřenost, málo kdo tajil své problémy, důvod hospitalizace, hodně se tam mluvilo o problémech, o životě, dnes mi díky teto zkušenosti nedělá problém mluvit o svých poruchách, občas mluvím až moc :-D řeknu lidem to co nechci, komu nechci 

Na psychiatrických oddělení bývá určitý řád, jsou to režimová oddělení. Každý den je stejný vstát, rozcvička, snídaně, vizita, škola.... Pořád do kola, právě proto je návrat do normálního života pro spoustu lidí tak těžký. Z řádu do chaosu, tolik nebezpečí a překážek. Chcete se vrátit, nebo spíš chcete a nechcete??  Ve vnitř vás režim omezuje, venku vám chybí, děsí vás co přijde.

Když jsem byla hospitalizovaná těšila jsem se na víkend, na to až budu doma, budu si jíst svoje jídlo, chodit na místa co mám ráda, všechny moje věci na jednom místě, můj králíček... V neděli už toho na mě začalo byt hodně a já se těšila zpátky do nemocnice, žádné hádky, minimální stres.. 

Na závěr bych chtěla napsat co mi chybí a co ne, chybí mi jistota, ten režim, také sestřičky, možnost konzultace s lékařem kdykoliv jsem potřebovala(ne že bych to využívala), stýská se mi po kamarádech, líbil se mi bezpečí, nemusela jsem se učit, uklízet o nic se starat, bylo fajn být z dosahu rodičů, ale jsem ráda že tam nejsem, kvůli ztrátě svobody, nemohla jsem chodit ven, bavit se, rozhodně mi nechybí to jídlo, pěkný hnus, je fajn že doma nejsem pod permanentním dohledem, rozhodně mi nechybí přibírání a vážení, ani fresubiny a ufňukané anorektičky co se "hrozně snaží", nechybí mi večerka, zabavování mobilu a omezená WiFi.... Víc mi toho nechybí než chybí a jsem za to ráda.

Možná by vás mm mohla zajímat nějaká zajímavá historka z psychiatrie, odjížděla jsem jednou na víkend s přivezli zrovna novou holku, byla úplně mimo, řekla mi že chtěla skočit pod vlak, ale rozmyslela si to tak zavolala policajty, když jsem se po víkendu vrátila měla jsem na posteli časopisy, v pokoji bordel jalnv tanku, slečna n sobě tepláky, dlouhou sukni a dvoje trika, na tyčce od závěsu na raminkach visí mokré oblečení, koukam, vykulené oči, slečna se rozhodla prát, v den přijetí nebyla mimo, ona byla úplně v pohodě, zvláštní osoba

Nakonec jsem se rozhodla, že článek o antidepresivech si nechám na jindy :) vypadá to že toho bude víc než jsem si původně myslela

Kdo jsem? 50 faktů o mě

1. Jmenuji se Tereza
2. Zbožňuji králíčky
3. Mám ráda černou barvu
4. Nejím maso a chci se stát vegan
5. Poslouchám kpop a koukám na anime, takže jojo mám ráda Asii
6. Jsem závislá na čokoládě a bílým jogurtu
7. Mám morče Sofii a Maggie
8. Mám strach z nafukovacích balónku, když jsem byla malá praskl mi jeden do oka
9. Chodím na zdravku
10. Miluji svoji školu a třídu
11. Ale nebaví mě se učit
12. Mám problém s vyhýbavým chování, to znamená když mám z nějaké situace stravh- je pro mě nebezpečná, tak uteču
13. Hrozně ráda vařím
14. V 6.třídě jsem přečetla ptáci v trní, trvalo mi to asi 14 dní
15. Baví mě číst
16. Můj nejoblíbenější autor je Arnošt Lustig
17. Mám ráda černobílé české filmy z meziválečného obdobi, takový film hotel modrá hvězda 
18. Baví mě i Saturnin nebo americká dramata jako je film perfektní sestry
19. Byla jsem 3 měsíce hospitalizována na dětské psychiatrii v Brně
20. Aby mě pustili musela jsem vypít skoro dva litry vody
21. Jednou jsem měla otravu vodou- převodnení organismu, vypila jsem skoro 3 litry vody za krátkou dobu
22. Když jsem byla malá chtěla jsem být pirát
23. A taky spisovatelka a získat Nobelovu cenu za lizeraturu
24. Ve škole mě vždycky nejvíc bavil dějepis, dějiny mě zajímali už od malinka
25. Nemám rada fyziku, nejsem technický typ
26. Taky nemám ráda špatné ucitele- buď přehnaně přísné nebo ty co prd naučí a jen dávají dobré známky
27. Mám hrozně chytrého mladšího btatra
28. Líbí se mi vysocí kluci
29. Nelíbí se mi vychrtlíci
30. Ráda kupují potraviny od Marks and Space, mým splněným snem je návštěva anglického M&S
31. Mám úchylku na rtěnky
32. Mám problém s vztahy, z nikým nedokážu být dlouho, cítím se pak omezeně
33. Teď s nikým nechodím
34. Moje nejoblíbenější holčičí jméno je Sofie a klučíčí Antonín
35. Miluji pandy, jsem pandofil
36. Ve školce a na základce jsem neměla moc kamarádů
37. Hodně lidí, když mě pozná, si o mě myslí, že jsem zlá a nemají mě rádi
38. Protože, když se někoho bojím chovám se hnusně (nejlepší obrana je útok)
39. Jsem dobrá lhářka, často se až divím, mým velkým tajemstvím je obrovský strach z prozrazení
40. Mám rada homemade, baví mě vyrábět
41. Na nohou mám spoustu viditelných jizev od sebepoškozování
42. Moje nejoblíbenější roční období je jaro
43. Nejím syr, ne že by mi nechutnal, mám spíš psychický blok... Vlastně se celkového vyhýbám některým mléčným výrobkům (mléko, máslo..)
44. Mám ráda kari a chilli
45. Moje oblíbené číslo je 18
46. Ráda píšu a dostávám dopisy
47. Nemám ráda když se mě ostatní dělají "blbce"
48. Mám hodně ráda Anglii, né jen Londýn, ale i opačnou stranu pobřeží, takový Wales je nádherný ♥
49. Jako malá jsem měla hodně imaginárních kamarádů a koní
50. V noci často nemůžu usnout, jsem vzhůru do 3-4

UF, to byl záhul, už nikdy nebudu psát 50 faktů, je toho najednou hrozně moc. Doufám, že to bylo aspoň trochu zajímavé, pro mě ano, musela jsem o sobě hodně přemýšlet :)

Den s mentální bulimií

Každý den je stejný ráno vstanu a modlím se abych to dnes dokázala překonat, vydržet to, ale dopadne ti stejně, hromadou jídla, výčitkami a zvracením. Každý den, znovu a znovu. Proč to tak je??!

Rano vstavám, mám čistou hlavu, sice jsem hrozně unavená, ale je tu nový den, dnes to dokážu, nasnídám se, jdu do školy, začne první hodina, cítím hlad, je to hlad? Spíš chuť, musím to ještě vydržet, čím dál víc myslím na jídlo, ne, já nechci!! Ve škole to letí, střídavě myslím a nemyslím na jídlo, ubíhají hodiny, až přijde čas obědě, já se na oběd vždy hrozně těším, nosím si svoji krabičku a hrozně nerada jím sama, hlavně mám pak nutkání jíst, proto jím se spolužáky, i když už je po škole a můžu jít domů.  Po obědě musíme na praxi, praxe je fajn, člověk nemá čas přemýšlet o blbostech, ale pak cestou domů, se opět objeví ty myšlenky, dnes to vydržím, dám si jen svačinku a pak večeři. Ale někde hluboko je mi jasné že to zase nevyjde, nachystám si svačinu, hlavně hodně zelí, salátu to pomáhá, chvíli ještě sedim,mám dojedene, začínají se objevovat myšlenky na jídlo, dám si jenom sušenku, ale nedokážu ovládnout, s jedné sušenky se stane balení, k tomu pár jogurtů, rohlíku, buchty, čokolády, ovoce, zeleniny, další a další, ne já nechci dost prosím, ale nejde přestat, něco ve mě mě nutí jíst, udělá se mi zle, musí to všechno ven.... Jsem nechutná, nenávidím se za to co dělám, krk mám už cely rozedřený, pálí mě jazyk, čokoláda je fajn, ale uvracet ji je za trest, nechce se ji ven a když už se to povede, je hnusná, ta chuť, navaluje se mi s ní. Blbě se zvraci i špagety, dobře ale kuskus a rýže, za tu dobu... Dá se říct léta, mám už přehled o tom co se jak zvarací, po čem se zvrací lépe... Někdy přemýšlím o tom proč máme doma tolik jídla, je pak těžké se ovládnout, chci mít všechno a hned teď! Snedla jsem už velkou spoustu jídla, zvracela jsem na různých místech, není to nic příjemného, mám pár vzpomínek, které se teď objevují, asi by bylo zajímavé, napsat jednou o tom článek, doufám že se k tomu dostanu :)  příští týden plánuji takovou menší výzvu, sedm dní bez přejedení a zvracení, potřebuji menší detox :) ....

Napadá mě jen... Dobrou chuť... Bulime je hnus... Ničí mě to

Oběd ve škole ❤

Vařila myšičku kašičku: go veg! 1

Často si lidé myslí, že veganská jídla jsou nudná a jidelniček je pořád o tom samém, jen zelenina a zrní, ale není to tak, spíš bych řekla že veganská jídla jsou zajímavá, originální, plná nových a exotických chutí. Tento článek bude zaměřený na vegan stravu, malý králíček se na den stane veganem a vyřadí z jídelníčku veškeré potraviny živočišného původu, to jsou vejce, sýr, máslo, mléko, jogurty, maso, med a palmový olej, ano i palmový olej, na konec článku přidám video, ve kterém to bude vysvětlené.
Můj vztah k vegan stravě, je... Sama bych se chtěla stát veganem, brání mi v tom jen rodiče, naprosto chápu jejich přesvědčení, důvody, nemám v plánu je nikomu vnuťovat, je to moje věc.

Rýžová kaše z makového mléka s ostružinami, oříšky a hořkou čokoládou ♥

Vegan cizrna na paprice s bulgurem a rukolou (místo smetany použitý sójakrém)

Ke svačince jsem si udělala fialové smoothie z jablíčkem, řapíkatým celerem, ostružinami a chia seminky

Kaiserka s francouzkou a mexickou pomazankou, rukolou a rájčátky

Dokument zelená poušť: https://youtu.be/god62gLOx_4

Udělej si pěkný den

Jsem docela psychicky labilní, zní to hodně divně když to tak řeknu, ale moje psychika je nestálá, někdy stačí málo a jsem v háji, jindy zůstávám u emočně náročných situacích klidná a chladná, dnes se bude článek týkat první situace, tedy toho kdy mi psychika dává zabrat. Jsou dny kdy mám deprese, nic mě nebaví, mám úzkosti, připadám si jako bezcenná nula, co ostatním jen ubližuje, je tlustá, blbá a neschopná, no prostě hrozný zloun. V takových situacích existují drobnosti, které mi zvednou náladu, když mám depresivní období je nejlepší čas na to jít nakupovat, pořídit si nějakou hezkou drobnost, udělat si pěkný den. Možná to zní jako úlet, krávovina, ale pomáhá to! 

Když mám špatné období, je pro mě dobré udělat si pěkný den, tak to mu já říkat, ráno si připravím nějakou lepší snídani, hezky ji upravím, skořice, oříšky, čokoláda... K tomu do nějakého pěkného hrnečku kafe nebo čaj, je hezké si zpříjemnit den hned ráno, potom se namaluji pěkně pomalu, vyhraji si s tím, vyžehlím si vlasy... Snažím se abych se cítila co nejvíc spokojeně. Někdy si před malováním dam na obličej s.o.s. masku, rozzáří obličej, pěkně ho hydratuje.
Je super potom vyrazit do obchodu, projít si město něco hezkého si koupit, vždycky projdu všechno, rada chodim do drogerii, prohlížím si kosmetiku, hlavně rtěnky a tvářenky, super jsou i vyprodejové košíky dají se tam sehnat super kousky za pár kaček,  ráda taky zkouším novinky, limitované edice... Je to fajn odreagování, procházet odstíny rtěnek, čuchat k šampúm, krémům a hlavně si něco pořídit, třeba jen drobnost, já si naposledy udělala radost baby lips electro a to hned dva druhy a také rtěnku od essence, já mám rtěnky od essenc ráda, i presto že je to levná značka, koupila jsem si NUDE 03 COME NATURALLY, konečně mám nějakou přírodní rtěnku, je to nezvyk světlá barva rtěnky, to ale neplatí o baby lipsech, jeden je křiklavě růžový, jmenuje se PINK SOCK a voní jak žvýkací bonbónky, druhý je fialový, voní po borůvkách a jmenuje se BERRY-BOM, jsou prostě boží!!! ❤ Haha jsem jako malá holka. 

Nejlepší je když v tento den je pěkné počasí, sednu si v zámecké zahradě, poslouchám písničky, pozoruji lidi kolem sebe, přírodu, fotím... Důležité jsou drobnosti detaily :) 
Když není hezky a jsem doma brzo jdu do šicího pokoje a vyrábím, mám rada DIY a homemade, často hledám inspiraci na YouTube, dají se tam najít zajímavé věci na šití, dekorace, praktické věci... Super je třeba kanál americké vlogerky Bethanny Mota, má stylové návody, jednoduché a hlavně Beth je sympatická holka :) ale je i spousta dalších a kvalitních DIY vlogů i v češtině.

co znamená štěstí?

Dnes je mezinárodní den štěstí ⭐ a není špatné napsat takový článek k zamyšlení na téma ⭐lidé a štěstí⭐ jak si lidé představují štěstí? Co je dělá šťastnými??? Co mě dělá šťastnou? Myslím že každý si štěstí představuje jinak, sto lidí-sto chutí, takže omlouvám se, ale já to vidím prostě takto. Vlastně, ne neomlouvám se! Myslím, že můj pohled je "správný"- chapete mě ne? Prostě si na svém názoru stojím 

Jak už jsem jednou řekla, každý si štěstí představuje jinak, každého dělá šťastného něco jiného, někdo má hodnoty štěstí hodně vysoko,potřebuje něco velkého, jiní stačí malý detail, setkala jsem se s lidmi, kteří byli nešťastní jen proto, že od života očekávali něco velkého, byli sklamáni, zhnuseni životem, trpěli depresí, ale znám i takové kteří chtějí jen málo, stačí jim jen trochu a cítí se dobře, zeptala jsem se pár přátel, co je dělá šťastnými a hned první odpověď se mi moc, moc líbila, ano i tohle by mě udělalo šťastnou: Sedět jentak v parku v arealu psychiatricke léčebny. Sluníčko svítí, ptáci zpívají a ja pozoruji veverku, která běhá od stromu ke stromu a neví na který ma vylézt. A ty samozřejmě. Zítra tam zase prosedím celé odpoledne. Je tam nadherně. Ano tomu věřím, moc děkuji mé drahé za odpověď, jako další jsem měla třeba barbie a labutí jezero, roztomilé, jak málo stačí ke štěstí :) dostala jsem i další podobnou odpověď a tou jsou seriály, moji maminku dělají šťastnou šťastné děti ❤ no jo maminky, nejlepší kamarádka mi napsala, že radost ji udělá rodina, dárek, dobrý film, kamarádi, líbí se mi jak se radují z maličkostí :)

dostala jsem i zajímavou odpověď není to nic přímého, spíš taková k zamyšlení, obecná... :) takové věci, situace jsou.. říkám jim krásné... realita jako protipól některých mých ideálů dokážet být hodně frustrační/deprivační :D zajímavé že? Hodně lidí si štěstí spojuje s nějakým místem, situací, i já za štěstí nepovažuji nic hmotného, jsem šťastná když jsem s lidmi které mám ráda, je jedno kde, jen vidět jak jsou spokojeni smějí se, mají mě rádi takovou jaká jsem a já je také. Vidět radost druhých mě těší.

přijde mi zajímavé ptát se lidí na takovou otázku, když o tom přemýšlím, jak často se někoho na tuhle otázku ptá? Já snad poprvé!! A upřímně u některých mě odpověď překvapila.  Na začátku jsem mluvila o lidech co čekali příliš, ano překvapuje mě to, nedokáži si představit co přesně by jim udělalo radost, peníze? Luxus? Krása? Ne nepříjde mi to jako to nej, nej, nej důležitější, to co by mě dělalo nejvíce šťastnou, k čemu jsou peníze, krása.. Když je člověk sám.

Jak si představuji štěstí? Myslím si že je to takový zvláštní pocit v žaludku, něco jako láska, možná i něco silnějšího, protože láska je součást štěstí, když jste zamilovaný jste i šťastní. Pocit štěstí člověka naplňuje, je pro mě náplň života, mám takový dojem že dnešní den by měl každý z nás pořádně oslavit. :)

Trochu opožděně dodává ještě dvě štěstí, jsou dvou výjimečných lidí, první z nich je osoba která mi moc pomohla ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, jsem ji za to moc vděčná, tak ráda bych ji to oplatila ❤ tuhle osobu moc obdiviji, děkuji E. 

Šťastnou mě dělá pocit že někomu pomůžu a že jednou uzdravím kamaradku z roztroušené sklerózy :) šťastnou mě dělají chvíle kdy můžu hrát na kytaru a vyjádřit tím co citim:)

Druhé štěstí je od dívky, která podle mě moc štěstí v životě necítí, moc ji neznám, ale něco mě k ní přitahuje, mám pocit že toho máme hodně společného. L. já vim, zní to neuvěřitelně, ale zase bude dobře, možná ne teď, ale bude! Když tomu budeš věřit, dokážeš to :) 

přemýšlím co mě dělá šťastnou, je to těžké. Ale šťastnou mě dělá naděje ve vyléčení kterou jeste mám, a moje nejlepší kamarádka která mě nikdy neopustila a ví o mě všechno. Asi ti toho moc z nepovim:D moc toho neni co mě dělá šťastnou 

Na závěr chci poděkovat všem, kteří mi odepsali, svěřili mi štěstí, každý jsme jiný, těší nás něco jiného. Tenhle článek mě jen utvrdil v mé teorii štěstí, je v maličkostech.

život malého králíčka- o mých psychických problémech

Poslední dobou se mi zhoršuje psychický stav a asi bych chtěla něco o tom napat, asi v tomhle článku řeknu o mých problémech, o tom jak jsem na tom teď, popíšu moje strachy... No uvidím k čemu se nakonec dohrabu. Možná je to divné, ale články píšu hrozně dlouho, některé i několik týdnů, tak nedokáži v tento okamžik říct, s čím vším se vám svěřím.
Psychickými problémy trpím nejspíš od 6.třídy, nevím to jistě, žila jsem dlouho s tím, že mé stavy nejsou nic zvláštního, že jsem prostě divná a neschopná, svoji diagnózu jsem se dozvěděla až před rokem a půl. Na podzim 2013 jsem nastoupila na léčení na psychiatrickou kliniku, moje první diagnóza? Mentální anorexie, anorexii jsem netrpěla moc dlouho, přišlo se na to brzy- zkolabovala jsem. Pamatuji si že po týdnu stráveném na psychiatrii jsem slyšela od dvou doktorů nejdříve: jsi sociálně frustrovaná a potom i termín sociální fobie, o téhle úzkostlivé poruše jsem toho moc nevěděla, strach z lidí, vyhýbání se kontaktům, za ty roky jsem to brala už jako mou přirozenost. Po návratu z nemocnice jsem se docela rozjedla a dostavily se strachy z přibírání, začala jsem zvracet, po každém přežeru jsem zvracela, nejdřív občas, pak častěji a častěji, nedokázala jsem se ovládat, když to na mě přišlo musela jsem, nechtěla jsem jíst, zvracela jsem snad všude, v pokoji do misky, do sprchy, u stromu... Zhoršovala se mi nálada, zmizel můj optimistický náhled na svět, začala jsem se zase řezat, trestat se- bít se, na jaře 2014 přišel můj první pokus o sebevraždu, o sebevraždu jsem se pokusila ještě 3krat, ale poprvé jsem to myslela vážně. Když jsem byla na léčení moje doktorka řekla že se z toho nejspíš dostanu, že jsem na tom moc dobře, snažím se. Bohužel se objevila větší překážka než anorexie, bulimie mi život komplikuje víc než anorexie, za rok jsem přibrala téměř 10kilo, začala jsem kouřit, řezat se, zhoršili se mi deprese i úzkosti. Doktorka mi předepsala antidepresiva, ale začínají být slabé. Bojím se sama sebe... 

Ahoj dnes je 9.3. 2015 dnes jsem byla u doktorky, od minulého vážení další 4kila na hoře, měla jsem hrozný deprese, přejídání zvracení, úzkosti...nevím co mám dělat, jsem jak slon... Chci umřít. Nedokáží žít s takovou to vahou, můj život ovládá jídlo, chci jíst, cokoliv...!
10.3.2015 přežer,jsem neschopná!!

Moje strachy? Přemýšlím co bych sem mohla napsat, nechci psát o tom jak se bojím nafukovacích balónku, chci psát o spíš o úzkostnech. Asi si řekněte, že mě děsí to co většinu lidí, asi by jste měli pravdu... Mám hrůzu z pohledu druhých, toho co si o mě myslí, z toho že zklamu, ublížím... Bojím se toho tak moc, že jsem spoustu let nebyla schopná projít kolem skupinky mladých lidí, vyhýbala jsem se parku, přišla téměř o všechny přátelé. Vždycky jsem záviděla lidem, kterým je jedno co si o nich ostatní myslí, protože mě osobně to hrozně svazuje...

Ale nechci říkat jak jsem na tom hrozně, hodně jsem se posunula v před, bavim se s lidmi, spolužáky, mám nové přátelé, baví mě společnost, chodit ven, žít! Jsem moc ráda :)  někdy si říkám že už jsem moc rozjetá, ale bohužel neumím se sebou moc pracovat, můj život stále ovládají strachy a léky.

Poslední o čem bych se chtěla zmínit, je jaký problém mi dělají emoce, v ovládání pocitů *hlavně nedej na sobě nic znát* jsem se stala tak dobrá, že sama nepoznám, nedokáži určit, pojmenovat vlastní emoce/pocity. Nesnáším když se mě psycholog zeptá jak se v tuto chvíli cítím, jak jsem se cítila v ten a ten okamžik, protože já to nevím, nedokáží to určit, pojmenovat a dokonce, ani kolikrát sama nevím jestli něco cítím.

Jak jde asi podle článku poznat, každý den jsem na tom jinak, někdy jsem v prdeli jindy jen blbě :-D

Fotka z doby anorexie 

Moje dobité nohy... Modříny a pořezaný kotník

Pupik po jednom bulimickym záchvatu....

Snídaně: vařila myšička, po prvé

Konečně jsem se dokopala napsat článek o snídaních, já snídaně miluji, je to moje nejoblíbenější jídlo dne, já snídám každý den a nechápu ty co snídaně vynechávají, dřív jsem každý den jedla to samé, ale teď experimentuji, a čas od času zkusím něco nového. Snídám sladká jídla, mám ráda sladké po ránu, slané mě moc neuspokojí... Ráda si ráno hraji s chutí, barvami, zkouším kombinovat chutě, hraji si s detaily.

Moje nejoblíbenější snídaně je jogurt+tvaroh, chia, musli/cereálie, ovoce, někdy přidám i čokoládu, oříšky, kakaové boby... Líbí se mi barevnost, jak cereálie křupají, hlavně miluji chuť bílého jogurtu a tvaroho, jsem schopná sníst velký jogurt jen tak, je takový svěží.

Už dlouho mě láká rýžová kaše, je ji plny internetu instagram, vypadá úžasně a už jsem ji taky propadla, miluji rýžovou kaši- dělám ji s instantních vloček, je to rychlé a naprosto mňamózní. Příprava je jednoduchá, tekutiny, já dávám půl hrnku mléka a půl hrnku vody, přivedeme k varu, pak přidáme půl hrnku vloček a vaříme, píší 2-3 minuty, mě to vychází spíš na 3-4, čekám až kaše pořádně zhoustne, pak jen přidám co mám ráda ovoce, oříšky,skořici, různé másla... Mňami, je to krásný začátek dne ❤❤ líbí se mi jak kaše vypadá, dá se ozdobit.

Lívanečky, jsou teď oblíbené, já si je taky občas dopřeji, ale jen výjimečně, musím mít na ně chuť, dělám si americké lívance v upravené vegan verzi, mám ráda vegan... Nevím k teto snídani asi toho moc nenapíši, nejsem jejich fanoušek, lívance snidam s jogutem+tvarohem, k tomu ovoce a oříšky, nevím ale nějak mě to nebaví, to si radši dam muffiny... Ale na ty k snídani nemám moc chuť :-D 

vztah? ani ne děkuji

Kluci, to je děsivé téma, jsou moje slabost, to co mě ničí, když o tom tak přemýšlím kvůli tomu co řekl kluk jsem byla schopná udělat hodně, před pár lety, ani tomu můžu věřit, jsem byla schopná pro svoji lásku udělat cokoliv, nedopadlo to pro mě moc dobře, psychicky jsem se složila a trvalo hrozně dlouho než jsem si dovolila pustit kluky k tělu, bohužel to vždy skončilo tragédii, jednou jsem utelka, po druhé nedošla a po třetí jsem zjistila že je hrozně žárlivý a na to nemám nervy, prostě smůla. Nebo ono to možná ani není smůlou, ale mým postojem, jsem hrozně opatrná, mám hrůzu z toho že zklamu, ublížím, to se začnu tak hrozně kontrovat... Jsem úplně jiný člověk, teda spíš robot. 

Přiznávám se chybí mi kluk, blízkost někoho druhého, dotyky, láska, ale vztahy mě vyčerpávají, nelíbí se mi omezenost, upřímně po tom co jsem zažila, mi kluci přijdou jako větší stíhačky než holky, to kluk vyžadoval to kde jsem, s kým, být sním, říkat jak ho miluji, všude se mluví o tom jaké jsou holky, ale stále víc poznávám, že je to přesně na opak. Možná jsem jen divná...ale zase, seděla jsem s kamarádkou a tohle téma řešily, na hodně věcí má podobný, stejný názor, možná jsme jen mladé já nevím. 

Nejspíš až budu starší budu mít jiný názor, budu chtít někoho, kdo se mnou bude pořad, říkat mi sladká slova, jo asi to tak bude, ale teď... Nepotřebuji to, jsme mladé, jsme plné života, chceme nebezpečí, sex, party, vztahy nás spíš omezují než naplňují.
Láska je krásná, ale umí ublížit, pokud miluješ, umíš i nenávidět, láska ničí, nevěřím na lásku, věřím na přátelství, jednou jsem klukovi řekla, že přátelství je pro mě víc než kluk, cítil se dotčený, přátelé tu jsou když láska odejde, za svůj život jsem moc přátel, těch opravdových moc neměla a proto si jich vážím víc než lásky... Možná i proto se mi vyhýbá obloukem snaží se mě potrestat >:D  nevadí stává se... Nechávám se vláčet životem, myslím že jsem šťastná, ...myslím?? Já se po letech vážně šťastná cítím! A to i bez kluka, vztahu..mám přátelé.

Nikdy nezapomenu na můj první opravdový vztah, byla to láska na první pohled, chodil běhat v době kdy jsem já bruslila, každý den jsem vyrážela do parku, abych ho aspoň zahlédla, občas jsem mu řekla: ahoj. Nic jsem o něm nevěděla, o půl roku později jsme se setkali, začali spolu chodit *miluji Facebook* byl to krásný vztah, skončil až příliš brzy... Já ho skončila... Už jsem to dál nezvládala, nikdy nezapomenu na první den kdy jsem ho uviděla, ten den mi změnil život, víc než jsem si dokázala představit, ne nepředáním, ale o tom až někdy příště :)

Já a sebepoškozování... Když to přijde, musím

Ahoj, začnu tento článek trochu jinak, je to pro mě docela důležité téma a né moc jednoduché. Byl to nápad okamžiku, nebo spíš situace, docela trpím na deprese a úzkostné stavy a při jednom z těchto stavů mě napadlo napsat článek o sebepoškozování, je to.hodně odsuzované téma, hodně lidi vám řekne že jste blbí, proč to děláte, že je to emo... Zraňuje to člověka.
Pamatuji si, kdy jsem se pořezala poprvé, bylo to v 6 třídě, odšroubovala jsem nůž z velkého ořezávátka a pižlala jsem si ruku, máma si toho všimla, ale nic... Možná to brala jako můj pubertalní výlev, já nevím. Tak jako tak, právě v té době jsem začala mít problémy.
--------------------------------------------
V pokoji je až na malý proužek světla z mobilu tma, začínají se objevovat první černé myšlenky, koukam na starou fotku, ty nohy, ta mezera, to je prostě boží, otočím se na druhý bok,cítím jak se mi otřou stehna, "jsem takový špek", pomyslím si, do očí se mi nahrnou slzy, "jak jsem to jen mohla dopustit?" pomyslím si, jsem zoufalá, začínám se třást, mám chuť se říznout, myslím na nůžky v koupelně, chystám se stoupnout, najednou slyším kroky, dveře od koupeny se zabluchnou, "sakra máma", hledám pouzdro, vytahuji kružítko, "aspoň něco" škrábu se na nohách, bodám se, ale to mě nebaví, vracím se k mobilu, přítel zrovna řeší mé tzv. "Špeky","máš břicho jak obrácený lavór", směje se mi, nechape moje starosti. Máma opouští koupelnu, chvíli ještě ležím, třeba to dnes neudělám... Vstanu, vezmu z šuplíku nůžky a vracím se do pokoje... Nůžky se mu zaryjí do kotníku, "sakra, táta je nabrousil" neřeži se moc hluboko, stačí mi trocha krve a hlavně bolest, nůžky mi trhají kůži... Tohle by dnes už stačilo...

Asi jsem divná, ale mám co se týče sebepoškozování pravidla přes které nejede vlak, například se nikdy neřeži nožem ani žiletkou, bojím se.... Nevím proč. Taky se neřeži na zápěstí, nechci si přece podřezat žili...
Taky se často biji, mlátím hlavou futra bouchám se pěstí do hlavy, tvořím si modráky...
Nejsem na to hrdá, je to moje slabost... Dělám něco co bych neměla a když musím, tak prostě musím... Děsím se toho, že to jednou uvidí můj kluk, bude se ptát, bude ho to děsit, moje jizvy nejsou nic pěkného, jdou vidět... Já nechci léto! Nechci kraťasi, nechci palvky... Lidé se budou ptát...