Srdce nebo mozek

Při poslední návštěvě psychologa jsem se dozvěděla zajímavou věc, která mě vlastně ani nepřekvapuje, téměř před dvěma lety jsem dělala na psychiatrii pár testů, výsledkem bylo(mimo to že nemám schizofrenii), že odděluji emoce a rozum, lehce se naučím odpovídat na věci kolem, teoreticky pocity, emoce zvládám nad průměrně, ale prakticky vůbec, chybí (chybělo) mi úplně propojení, mozek zvlášť, pocity zvlášť, právě díky tomu jsem nebyla schopná své emoce pojmenovat a také na ně reagovat, něco přišlo, něco jsem cítila, ale nevěděla jsem co! Připomíná mi to trochu R.U.R. a hlavně to vše vysvětluje. Díky výsledkům testu jsem zjistila, jak dalekou jsem ušla cestu, vidím tu změnu. Mužů si položit otázku, jak moc je důležité spojení mezi srdcem(pocitem) a mozkem (rozumem)?

 
Zdravý člověk nemá problém pojmenovat, chápat emoce, dokáže na emoce reagovat, přijde emoce na chvíli se zastaví, mozek ji zpracuje a jede se dál, ale co já? Co mé, rozbité emoce? Proč nedokáží na pocity správně reagovat? Pokud je tam.mezera, mozek nemá šanci pocit dohonit, přijde a utíká dál, rozum se ho snaží dohnat, ale nejde to, utíká dál a bum! V nemocnici se mě často ptali jak se cítím, dlouho jsem odpovídala nevím a asi..., nebylo to tím že bych nechtěla odpovídat, ale já opravdu nedokázala určit jak se cítím! Než jsme se dostali k tomu jak se dnes cítím, nebo jak se cítím v jaké situaci, či dokonce jaká situace mi je nepříjemná, zabralo to několik minut, bylo to těžké. Myslím, že tohle je jeden z důvodu proč mi vypadávají emočně náročné situace, je to zvláštní, ale v takových situacích zapnu autopilota a nevím se děje, je to jako bych byla za nějakou mlhavou clonou, byla tam a přitom nebyla, i když vím že se něco dělo, nevím co to bylo.

Byl to těžký boj dostat se tam kde jsem, konečně je něco co mě těší, poznávám výraznější emoce, pamatuji si kdy jsem poprvé po hodně, hodně dlouhé době něco cítila, bylo to tak silné, cítila jsem to, ano stále jsou tu určité pocity, které mi dělají velký problém, je to vše kolem vztahů, lásky, tomu ještě stále nerozumím...  naopak je to u negativních emocí, ty my vždycky šli, možná proto, že ony tu byli stále...

Ještě bych se zkusila vrátit k "autopilotu", často vypínám když mám strach a lžu, díky tomuhle prokletí se ze mě stává jiný člověk, dokážu vydržet ve společnosti, která mě nebaví, je mi nepříjemná, právě proto mě tolik lidí nazvalo chladnou a namyšlenou... nazvali tak, ale skutečně mě? Zajímalo by mě jak vypadám v takových situacích, chtěla bych opravdu vidět když se vyhýbám otázkám okolo vztahů holka-kluk.

čeho se bojím? Sama přesně nevím, nejspíš je to strach, co by si o mě kdo myslel? může se stát, že projevím něco, co je mou slabostí, nebude se jim to líbit. Emoce ostatních lidí moc obdivuji, chybí mi,.. ale přesto je ovládám a skrývám.

lidé z nemocnice, jak jsou na tom teď?

Měla jsem tady další přání, napsat článek o tom, jak jsou na tom lidi z léčebny dnes, upřímně se mi do toho moc nechtělo, bála jsem se ať někomu z nich tím neublížím, ale došla jsem k názoru, že tím nic nedokazím.  Chci říct, že s těmi lidmi nejsem moc v kontaktu, vím jak jsou na tom hlavně díky skupin na fb a instagtamu.

První bych se chtěla zmínit o Anorektičce, o které jsem psala v článku o lidech z léčebny (ta co se hrozně malovala), ona na tom není moc dobře, má za sebou (od doby co jsem spolu leželi) další dvě léčby v nemocnici v Motole, pořad se porovnává s ostatními, já mám strach něco napsat, ona na tom není moc dobře, moc nejí (i když tvrdí že ano), posledně se porovnávala se mnou, to mě vážně urazilo. Myslím se že se z toho nejspíš nikdy nedostane, chce upoutat pozornost, chce aby ji lidé litovali, měli o ni starost.

Další osoba je v te době anorektička, měla jsem ji moc ráda, byla chytrá, rozuměla ostatním. Od doby kdy jsme spolu byli v nemocnici se hrozně změnila, hlavně vzhledově, je tak roztomilá, jiná. Dřív měla anorexii, před pár týdny jsem ji psala a je na tom jak já, přibrala 10kilo, ovládla ji bulimie, střídají se ji záchvaty přejídání, hladovění a zvracení. Když jsem to slyšela, hrozně mě to mrzelo, kamarádka mi na konci léta říkala, že ji potkala a říkala ji, jak na tom je... To si nezasloužila.

A u anorektiček ještě zůstaneme, nedavno jsem u psychologa narazila na další úžasnou osobu, udělalo mi ohromnou radost, když jsem ji viděla, byla krásná, vyzařovala z ní energie, měla takovou tu živou jiskru, přesně to co holkám s MA chybí, říkala mi, že se ji daří dobro, jídlo neřeší a její záchvaty zmizely, dodalo mi to energii. Moc jsem si ji vážila už v nemocnici, dokonce jsem si jednou schovala kamínek, který mi "darovala" při jedné hře na skupině.

Měli jsme na oddělení hrozně roztomikou holku, byla sice metalistka, ale hrozně rozkošná. Říkala mi, že ji rodiče vyhodili z domu, žije u přítele a je "žena v domácnosti", říkala mi že byla v odmašťovně, v Černovicích. Říkala, že to bylo drsné, absťaky byly hrozné, snažila se obvolat všechny feťáky co zná, aby ji sehnali perník. Věděla jsem, že byla drsná, ale tohle mě vážně překvapilo.... To co mi popisovala, nezávidím jim to.

Vím jak je na tom víc lidi, ale nepřijde mi to nijak zajímavé, většina anorektiček se stále motá v anorexii, hrají si na recovery( to by mimochodem mohl být další článek), T.je pořad stejný rebel, M.stejný intelektuál. Přiznávám se, nějak extra se nezajímám o to jak na tom kdo je, je to jejich boj a já s tím nic nenadělám, jen mě to stahuje dolů.

Z deníku anorektičky 3.září 2013

Napsala jsem už hodně článků a MB, ale ještě žádný o anorexii, možná je to proto, že už si nedokáži vybavit jaký byl živost s anorexii, přijde mi to jako úplně jiný příběh, ale mám tu deník z te doby a rozhodla jsem se vybrat jeden ze dnů a opsat ho, nebudu to nijak upravovat, bude to upřímný zápis z doby kdy jsem ležela z rozbitou hlavou v dětské nemocnici, doufám že vás moje myšlenky z té doby aspoň trochu zaujmou, byla bych moc ráda, aby jste napsali pod článek váš pocit, názor na anorexii, prostě cokoliv.

Snídaně: 1/3 rohlíku s tvarohem
Oběd: brambory s dušenou mrkví (1/3 porce)
Večeře: pár lžiček rýžové kaše
Pití: litr zeleného čaje, voda

Moc jsem toho nenaspala, sestřičky mluvý nahlas, dítě brečí a tlak mi měří i v noci, navíc mojí spolubydlící pípala infuze a mě ta hlava ještě bolí, doktorka říká že mám hrozně nízký tlak a pan doktor že kvůli tomu jsem omdlela, nedokrvil se mi mozek. Od rána litám po různých vyšetření CT, ultrazvuk... Ale mě to nevadí, aspoň mám nějaký pohyb. Po obědě jsem dostala nějakou krabičku, která mi měří tlak, každých  20minut, celý den ležím v posteli, čtu, koukám na televizi, poslouchám písničky... Nuda! Jak to tu mám týden vydržet??? Aspoň že mi sestřenice slíbila donést tablet a internetem, byla tu dnes za mnou na 20minut, byla v nemocnici, zase něco s kolenem.
Po večeři přišli rodiče a bráška, donesli mi ještě nějaké věci a sušenky, nechápu proč mi sem tahají sušenky, stejně si je nevezmu, né že bych neměla chutě, při každé reklamě s jídlem mám sliny pomalu až na peřině a je mi úplně jedno jestli jsou to bonbóny, mekáč nebo zelenina v plechovce,sežrala bych cokoliv, kdybych na to měla koule, nedokáži sníst ani půlku, mám i z toho výčitky,proč jsem si na ten rohlík dávala tvaroh? Proč jsem těch brambor snědla tolik? Neměla bych se na tu večeři vykašlat úplně? Ale mám strach, určitě by to řekli mámě... Rodičům, že jsem nic nesnědla a to by byl teprve tanec. Máma má dnes narozeniny, tak ji nebudu dráždit, ničit víc než se mi zatím daří. Nejsem dobrá dcera, i když se tolik snažím! Pomáhám rodičům skoro se vším, všechno se snažím dělat naplno, zvládat toho co nejvíc na jednou, ale přesto je ničím, je mi to tak líto, ale nejde to jinak, neumím to jinak. Přemýšlím o tom jestli jsem takto šťastná, jestli takhle chci žít dál. No, kdyby to bylo jen na mě, nikomu kromě sebe bych tím neubližovala, neměnila bych to, dál bych hladověla a každý den cvičila, nevadí mi to, dokonce mi to vyhovuje, mám aspoň nějakou náplň života, přijde mi, že můj život má teď aspoň nějaký smysl, mám teď pro co žít, hladovět je to v čem jsem dobrá, něco co na mě lidi obdivují a dokonce můžu říct, uznávají ! Tak proč bych se měla snažit to změnit?