život malého králíčka- o mých psychických problémech

Poslední dobou se mi zhoršuje psychický stav a asi bych chtěla něco o tom napat, asi v tomhle článku řeknu o mých problémech, o tom jak jsem na tom teď, popíšu moje strachy... No uvidím k čemu se nakonec dohrabu. Možná je to divné, ale články píšu hrozně dlouho, některé i několik týdnů, tak nedokáži v tento okamžik říct, s čím vším se vám svěřím.
Psychickými problémy trpím nejspíš od 6.třídy, nevím to jistě, žila jsem dlouho s tím, že mé stavy nejsou nic zvláštního, že jsem prostě divná a neschopná, svoji diagnózu jsem se dozvěděla až před rokem a půl. Na podzim 2013 jsem nastoupila na léčení na psychiatrickou kliniku, moje první diagnóza? Mentální anorexie, anorexii jsem netrpěla moc dlouho, přišlo se na to brzy- zkolabovala jsem. Pamatuji si že po týdnu stráveném na psychiatrii jsem slyšela od dvou doktorů nejdříve: jsi sociálně frustrovaná a potom i termín sociální fobie, o téhle úzkostlivé poruše jsem toho moc nevěděla, strach z lidí, vyhýbání se kontaktům, za ty roky jsem to brala už jako mou přirozenost. Po návratu z nemocnice jsem se docela rozjedla a dostavily se strachy z přibírání, začala jsem zvracet, po každém přežeru jsem zvracela, nejdřív občas, pak častěji a častěji, nedokázala jsem se ovládat, když to na mě přišlo musela jsem, nechtěla jsem jíst, zvracela jsem snad všude, v pokoji do misky, do sprchy, u stromu... Zhoršovala se mi nálada, zmizel můj optimistický náhled na svět, začala jsem se zase řezat, trestat se- bít se, na jaře 2014 přišel můj první pokus o sebevraždu, o sebevraždu jsem se pokusila ještě 3krat, ale poprvé jsem to myslela vážně. Když jsem byla na léčení moje doktorka řekla že se z toho nejspíš dostanu, že jsem na tom moc dobře, snažím se. Bohužel se objevila větší překážka než anorexie, bulimie mi život komplikuje víc než anorexie, za rok jsem přibrala téměř 10kilo, začala jsem kouřit, řezat se, zhoršili se mi deprese i úzkosti. Doktorka mi předepsala antidepresiva, ale začínají být slabé. Bojím se sama sebe... 

Ahoj dnes je 9.3. 2015 dnes jsem byla u doktorky, od minulého vážení další 4kila na hoře, měla jsem hrozný deprese, přejídání zvracení, úzkosti...nevím co mám dělat, jsem jak slon... Chci umřít. Nedokáží žít s takovou to vahou, můj život ovládá jídlo, chci jíst, cokoliv...!
10.3.2015 přežer,jsem neschopná!!

Moje strachy? Přemýšlím co bych sem mohla napsat, nechci psát o tom jak se bojím nafukovacích balónku, chci psát o spíš o úzkostnech. Asi si řekněte, že mě děsí to co většinu lidí, asi by jste měli pravdu... Mám hrůzu z pohledu druhých, toho co si o mě myslí, z toho že zklamu, ublížím... Bojím se toho tak moc, že jsem spoustu let nebyla schopná projít kolem skupinky mladých lidí, vyhýbala jsem se parku, přišla téměř o všechny přátelé. Vždycky jsem záviděla lidem, kterým je jedno co si o nich ostatní myslí, protože mě osobně to hrozně svazuje...

Ale nechci říkat jak jsem na tom hrozně, hodně jsem se posunula v před, bavim se s lidmi, spolužáky, mám nové přátelé, baví mě společnost, chodit ven, žít! Jsem moc ráda :)  někdy si říkám že už jsem moc rozjetá, ale bohužel neumím se sebou moc pracovat, můj život stále ovládají strachy a léky.

Poslední o čem bych se chtěla zmínit, je jaký problém mi dělají emoce, v ovládání pocitů *hlavně nedej na sobě nic znát* jsem se stala tak dobrá, že sama nepoznám, nedokáži určit, pojmenovat vlastní emoce/pocity. Nesnáším když se mě psycholog zeptá jak se v tuto chvíli cítím, jak jsem se cítila v ten a ten okamžik, protože já to nevím, nedokáží to určit, pojmenovat a dokonce, ani kolikrát sama nevím jestli něco cítím.

Jak jde asi podle článku poznat, každý den jsem na tom jinak, někdy jsem v prdeli jindy jen blbě :-D

Fotka z doby anorexie 

Moje dobité nohy... Modříny a pořezaný kotník

Pupik po jednom bulimickym záchvatu....