Napsala jsem už hodně článků a MB, ale ještě žádný o anorexii, možná je to proto, že už si nedokáži vybavit jaký byl živost s anorexii, přijde mi to jako úplně jiný příběh, ale mám tu deník z te doby a rozhodla jsem se vybrat jeden ze dnů a opsat ho, nebudu to nijak upravovat, bude to upřímný zápis z doby kdy jsem ležela z rozbitou hlavou v dětské nemocnici, doufám že vás moje myšlenky z té doby aspoň trochu zaujmou, byla bych moc ráda, aby jste napsali pod článek váš pocit, názor na anorexii, prostě cokoliv.
Snídaně: 1/3 rohlíku s tvarohem
Oběd: brambory s dušenou mrkví (1/3 porce)
Večeře: pár lžiček rýžové kaše
Pití: litr zeleného čaje, voda
Oběd: brambory s dušenou mrkví (1/3 porce)
Večeře: pár lžiček rýžové kaše
Pití: litr zeleného čaje, voda
Moc jsem toho nenaspala, sestřičky mluvý nahlas, dítě brečí a tlak mi měří i v noci, navíc mojí spolubydlící pípala infuze a mě ta hlava ještě bolí, doktorka říká že mám hrozně nízký tlak a pan doktor že kvůli tomu jsem omdlela, nedokrvil se mi mozek. Od rána litám po různých vyšetření CT, ultrazvuk... Ale mě to nevadí, aspoň mám nějaký pohyb. Po obědě jsem dostala nějakou krabičku, která mi měří tlak, každých 20minut, celý den ležím v posteli, čtu, koukám na televizi, poslouchám písničky... Nuda! Jak to tu mám týden vydržet??? Aspoň že mi sestřenice slíbila donést tablet a internetem, byla tu dnes za mnou na 20minut, byla v nemocnici, zase něco s kolenem.
Po večeři přišli rodiče a bráška, donesli mi ještě nějaké věci a sušenky, nechápu proč mi sem tahají sušenky, stejně si je nevezmu, né že bych neměla chutě, při každé reklamě s jídlem mám sliny pomalu až na peřině a je mi úplně jedno jestli jsou to bonbóny, mekáč nebo zelenina v plechovce,sežrala bych cokoliv, kdybych na to měla koule, nedokáži sníst ani půlku, mám i z toho výčitky,proč jsem si na ten rohlík dávala tvaroh? Proč jsem těch brambor snědla tolik? Neměla bych se na tu večeři vykašlat úplně? Ale mám strach, určitě by to řekli mámě... Rodičům, že jsem nic nesnědla a to by byl teprve tanec. Máma má dnes narozeniny, tak ji nebudu dráždit, ničit víc než se mi zatím daří. Nejsem dobrá dcera, i když se tolik snažím! Pomáhám rodičům skoro se vším, všechno se snažím dělat naplno, zvládat toho co nejvíc na jednou, ale přesto je ničím, je mi to tak líto, ale nejde to jinak, neumím to jinak. Přemýšlím o tom jestli jsem takto šťastná, jestli takhle chci žít dál. No, kdyby to bylo jen na mě, nikomu kromě sebe bych tím neubližovala, neměnila bych to, dál bych hladověla a každý den cvičila, nevadí mi to, dokonce mi to vyhovuje, mám aspoň nějakou náplň života, přijde mi, že můj život má teď aspoň nějaký smysl, mám teď pro co žít, hladovět je to v čem jsem dobrá, něco co na mě lidi obdivují a dokonce můžu říct, uznávají ! Tak proč bych se měla snažit to změnit?
Po večeři přišli rodiče a bráška, donesli mi ještě nějaké věci a sušenky, nechápu proč mi sem tahají sušenky, stejně si je nevezmu, né že bych neměla chutě, při každé reklamě s jídlem mám sliny pomalu až na peřině a je mi úplně jedno jestli jsou to bonbóny, mekáč nebo zelenina v plechovce,sežrala bych cokoliv, kdybych na to měla koule, nedokáži sníst ani půlku, mám i z toho výčitky,proč jsem si na ten rohlík dávala tvaroh? Proč jsem těch brambor snědla tolik? Neměla bych se na tu večeři vykašlat úplně? Ale mám strach, určitě by to řekli mámě... Rodičům, že jsem nic nesnědla a to by byl teprve tanec. Máma má dnes narozeniny, tak ji nebudu dráždit, ničit víc než se mi zatím daří. Nejsem dobrá dcera, i když se tolik snažím! Pomáhám rodičům skoro se vším, všechno se snažím dělat naplno, zvládat toho co nejvíc na jednou, ale přesto je ničím, je mi to tak líto, ale nejde to jinak, neumím to jinak. Přemýšlím o tom jestli jsem takto šťastná, jestli takhle chci žít dál. No, kdyby to bylo jen na mě, nikomu kromě sebe bych tím neubližovala, neměnila bych to, dál bych hladověla a každý den cvičila, nevadí mi to, dokonce mi to vyhovuje, mám aspoň nějakou náplň života, přijde mi, že můj život má teď aspoň nějaký smysl, mám teď pro co žít, hladovět je to v čem jsem dobrá, něco co na mě lidi obdivují a dokonce můžu říct, uznávají ! Tak proč bych se měla snažit to změnit?
Anorexie je hnus.. Víme to obě. Musíme bojovat!
OdpovědětVymazatTak to je svým způsobem docela drsný zápisek, obzvlášť ta část s myšlenkami, proč jsi toho snědla tolik... Já znám jednu anorektičku a ta si to asi po roce naštěstí uvědomila a docela se jí to začíná zlepšovat, jsme za ni všichni hrozně rádi. :)
OdpovědětVymazatJá sama byvam v šoku z toho co jsem psala, nedokážu to teď pochopit, tedy chápu to a nechapu, jsem rada že je to pryč
Vymazat