Při poslední návštěvě psychologa jsem se dozvěděla zajímavou věc, která mě vlastně ani nepřekvapuje, téměř před dvěma lety jsem dělala na psychiatrii pár testů, výsledkem bylo(mimo to že nemám schizofrenii), že odděluji emoce a rozum, lehce se naučím odpovídat na věci kolem, teoreticky pocity, emoce zvládám nad průměrně, ale prakticky vůbec, chybí (chybělo) mi úplně propojení, mozek zvlášť, pocity zvlášť, právě díky tomu jsem nebyla schopná své emoce pojmenovat a také na ně reagovat, něco přišlo, něco jsem cítila, ale nevěděla jsem co! Připomíná mi to trochu R.U.R. a hlavně to vše vysvětluje. Díky výsledkům testu jsem zjistila, jak dalekou jsem ušla cestu, vidím tu změnu. Mužů si položit otázku, jak moc je důležité spojení mezi srdcem(pocitem) a mozkem (rozumem)?
Zdravý člověk nemá problém pojmenovat, chápat emoce, dokáže na emoce reagovat, přijde emoce na chvíli se zastaví, mozek ji zpracuje a jede se dál, ale co já? Co mé, rozbité emoce? Proč nedokáží na pocity správně reagovat? Pokud je tam.mezera, mozek nemá šanci pocit dohonit, přijde a utíká dál, rozum se ho snaží dohnat, ale nejde to, utíká dál a bum! V nemocnici se mě často ptali jak se cítím, dlouho jsem odpovídala nevím a asi..., nebylo to tím že bych nechtěla odpovídat, ale já opravdu nedokázala určit jak se cítím! Než jsme se dostali k tomu jak se dnes cítím, nebo jak se cítím v jaké situaci, či dokonce jaká situace mi je nepříjemná, zabralo to několik minut, bylo to těžké. Myslím, že tohle je jeden z důvodu proč mi vypadávají emočně náročné situace, je to zvláštní, ale v takových situacích zapnu autopilota a nevím se děje, je to jako bych byla za nějakou mlhavou clonou, byla tam a přitom nebyla, i když vím že se něco dělo, nevím co to bylo.
Byl to těžký boj dostat se tam kde jsem, konečně je něco co mě těší, poznávám výraznější emoce, pamatuji si kdy jsem poprvé po hodně, hodně dlouhé době něco cítila, bylo to tak silné, cítila jsem to, ano stále jsou tu určité pocity, které mi dělají velký problém, je to vše kolem vztahů, lásky, tomu ještě stále nerozumím... naopak je to u negativních emocí, ty my vždycky šli, možná proto, že ony tu byli stále...
Ještě bych se zkusila vrátit k "autopilotu", často vypínám když mám strach a lžu, díky tomuhle prokletí se ze mě stává jiný člověk, dokážu vydržet ve společnosti, která mě nebaví, je mi nepříjemná, právě proto mě tolik lidí nazvalo chladnou a namyšlenou... nazvali tak, ale skutečně mě? Zajímalo by mě jak vypadám v takových situacích, chtěla bych opravdu vidět když se vyhýbám otázkám okolo vztahů holka-kluk.
čeho se bojím? Sama přesně nevím, nejspíš je to strach, co by si o mě kdo myslel? může se stát, že projevím něco, co je mou slabostí, nebude se jim to líbit. Emoce ostatních lidí moc obdivuji, chybí mi,.. ale přesto je ovládám a skrývám.
Žádné komentáře:
Okomentovat