31. srpna 2015

Dva roky...

Nikde mě nechtěli, všude moji rodiče poslouchali jak jsem v pořádku a "tlustá", neni důvod k léčbě, v té době moje váha mířila ke 40, neměla jsem moc sílí, psychicky i fyzicky jsem byla na dně, brečela jsem, že chci umřít, můj denní příjem byl maximálně 500kcal, ale podle anabell a léčeben jsem byla v pořádku... 2. září 2013 jsem měla domluvené sezení v nějaké nadaci, i přesto, že se na PPP nesoustředili byli ochotní mi pomoci, večer jsem se šla vysprchovat, ještě dnes vidím horkou páru, která mě obklopovala, zatočila se mi hlava, tma, krev, bolest... Skončila jsem na pohotovosti s roseklou hlavou a otřesem mozku, věci se dali konečně do pohybu.



Děkuji paní doktorce z dětského oddělení, která mi zařídila léčbu na psychiatrické klinice fn Brno, děkuji sestřičkam na dětské jipce, které se mnou měli tolik trpělivosti, byly na mě hodné, pomáhali mi. Děkuji své mamince, za všechnu péčí a omlouvám se ji, za problémy, které ji za ty roky způsobuji. Děkuji mé nejlepší kamarádce, která se mnou přes to vše zůstala a neposlala mě někam, což bych ji vůbec nevyčítala. Jsem hrozně moc vděčná za to, co pro mě lidi v mém okolí udělali, mým učitelům na střední škole, kteří mi pomáhali zvládnout učivo. 


Bylo to hodně těžké období a já jsem ráda, že jsem ho překonala, netvrdím, že jsem se z kolotoče PPP vyhrabala, to ne, ale teď o dva roky později jsem na tom mnohem, mnohem lépe, po letech nemusím řešit každé sousto, váhu, kalorie, centimetry, NIC! Můžu jist kdy mám hlad a nikdo mi nic neříká, můžu si vymrčovat, určovat porce... Jsem svobodná.


Ale stejně, nikdy bych minulost nezměnila, kdyby to šlo, anorexii bych si nechala, kromě toho, že mi toho tolik vzala, tak mi i něco dala, získala jsem pár úžasných přátel, nový pohled na svět, teď už vím co je v životě důležité a nad čím se nestresovat. Anorexie, bulimie a všechny problémy se mě udělali člověka jaký jsem, ukázali mi sílu osobnosti.. Ano, všechno zlé, je i pro něco dobré :)

Za poslední dva roky se toho hodně změnilo, mohu říct, že jsem znovu začala žít, povedlo se mi přemoci sociální fobii, vím kde je problém a jak s ním pracovat, občas to není jednoduché a stále jsou problémové oblasti, hlavně v pochopení sebe sama, ale pracuji na tom a věřím, že i to jednou zvládnu.


..... Co je pro mě nejvíc stresující? Staré fotky a oblečení
..... I po letech nejsem schopná si koupit oblečení ve své velikosti, kupuji si tak o dvě čísla větší
..... Nejsem schopná se zvážit, mám fobii z vah
..... Nesnáším, když někdo v mé přítomnosti obdivuje vyhublost, řeší diety, váhu
..... Vytáčí mě, když po mě KDOKOLIV chce rady na hubnutí
..... Extrémně hubené holky se mi hnusí, myslím že jim závidím

17. srpna 2015

Kašli na mě, nejsem nikdo

Můj život je jak na horské dráze, když se nějak dostanu nahoru, spadnu zase na zem, pěkně na prdel,dostanu od života přes hubu, nechá mě ležet schoulenou...
Jsem zoufalá, nevím co mám dělat, zkouším vstát, znovu a znovu, ale nenechá mě. Přemýšlím kdo vlastně jsem? Jsem vůbec někdo? Nejsem spíš něco? I když jsem mezi lidma ráda, čím dal častěji přemýšlím o tom, jestli mi nebylo lépe samotné, jen se užírat někde v koutě, trápit se proto že jsem sama, než kvůli tomu že ublížuji těm na kterých mi záleží. Uvědomuji si důvody proč jsem byla sama, rozumím mému starému já, tomu o kterém jsem si myslela, že je už navždy pryč.... Není a je silnější než se mi zdálo. 

Víc než po čemkoliv jiném jsem toužila a toužím po lidské společnosti, vim co se stane, když se znovu začnu lidem stranit, ale stejně si říkám, nebude to pro všechny lepší?
Nerozumím tomu, proč se se mnou někdo baví, jsem obyčejná a podprůměrna... 

Mrzí mě, že si na mě kamarádi vzpomenout jen, když není nikdo jiný, když jim je blbě, jsem pro ně jen mezi čas, tak nahrditelna, tak nepotřebná....



Kdy tohle skončí? Tahle parodie na život, jsem vyčerpaná z nekonečných bojů... Nemám už sílu, náladu, naději.




Jak ještě dlouho?

12. srpna 2015

1. Letní haul- G3, primark

Mám hrozně ráda tyhle typické články blogerek a videa youtuberek, jsou pro mě inspirací, často vidím věci které chci, dnes mám konečně příležitost vytvořit takový to článek. Před pár měsíci jsem si s kamarádku objednaly zájezd do rakouského Primarku v nákupním centru G3, byla jsem v několika různých Primarku v UK a byla jsem velmi zvědavá, jak tento obchod funguje v jiných státech. Nebudu tvrdit, že by to byl nějaký zázrak, to opravdu ne, podle mého názoru je to s Anglii nesrovnatelné, ale jako změna(ob Česka) je to opravdu zajímavé, obchodní centrum jako takové působilo velmi luxusně, krásné záchody, moderní dizajn, čisté, klidné, prostě rakouské. Co mě fascinuje na cizích zemí, jsou opravdu výrazné slevy, dají se tam sehnat úžasné kousky za pár euro, liber... Mnohem častěji než u nás, nebývají to poslední kousky, ale oblečení ve všech možných velikostech, pěkné, kvalitní a stylové.




O Primarku jsem slyšela hodně, pozitivních i negativních ohlasů, podle mě, základem dobrého nákupu v tomto řetězci je správná doba- NE KOLEM VÁNOC, nemít přehnané nároky- PŘECE JEN JE TO VELMI LEVNÝ OBCHOD a podle mého názoru i správná země- MILUJI ANGLII
Nevýhodou nákupu v rakouském Primarku je přebranost, opravdu je hodně přebraný, také se mi nelíbí jakým způsobem je řazený a hlavně, je tam velmi těžké sehnat panské oblečení, mají ho tam málo...
Čeho tam naopak mají hodně a velký výběr jsou šperky, člověk neví jak se dívat dřív a co si koupit, ceny se pohybují kolem 1-5€ možná i víc, ale velká část stojí 2€, v Česku si moc šperky nekupuji, prostě se mi nechce utrácet hromada peněz a ty levné nestojí za nic. Koupila jsem si dvě plata náušnic po 2€, jsem hrozný nepořádnik a většina náušnic už je osamocena, tak snad mi chvíli vydrží, první platíčko je kombinace zlata a černé druhé víc letní, další jsou letní zářivé barvy a znovu zlato. Ve vyprodejové části jsem objevila nádherný náramek za 1€ a jemnou sadu řetízkú, musím trochu omladit mojí sbírku, protože jsem si vážně dlouho nic takového nekoupila. Věc se kterou mi bylo jasné že odjedu, byl věneček, v Primarku mají velký výběr různých věnečků, v různých barvách a velikostech, já se rozhodla pro růžičkový, teď si říkám že jsem si jich mohla koupit víc.
Co se týče oblečení, už to takový zázrak není, dají se tam vybrat dobré kousky, ale jen v případě, že se vám líbí určitý styl. Pokud jste trochu jiní (jako například já), musíte opravdu hodně hledat jako já, další věc je přebranost, je to jeden z malá mimo anglických Primarku a jde to hodně poznat.
PRIMARK
šperky
čelenka
saníčko 
triko - you may say  i'm a dreamer 
kraťasy 
sportovní podprsenka

MULLER MARKE!
bronzer rimmel
eyeshadow base essence
corektor catrice



bunda (Primark)
šaty (Tallyweijl)

21. července 2015

co dál? vzdát to?

Ležím v postely, čekám až bratr ve vedlejším pokoji usne, jsou tu tenké stěny, na nočním stolku leží připravená cigareta, přemýšlím o tom, co se v posledních ažit, vždyť se všechno stejně posere, bojím se.



Od doby co vznikl tento blog mám poprvé velké pochyby, nevím jestli dál bojovat, něco mi říká že se stejně nic nezmění, do konce života stalo, cítím zoufalství, proč bych se měla snažit, vždyť se všechno stejně posere, bojím se.

Od doby co vznikl tento blog mám poprvé velké pochyby, nevím jestli dál bojovat, něco mi říká že se stejně nic nezmění, do konce života mě bude ovládat jídlo... Budu k němu utíkat. Vyléčit se dá jen s motivací a já o ni právě přišla, o kousek svého já, nějak jsem ztratila chuť bojovat. V posledních dnech se objevují nové bloky, nejsem schopná se umýt, převléct, znovu jsem se začala malovat, chci nasadit masku, skrýt svůj pravý obličej. Většinu dne trávím sama v pokoji, spím, čtu si a přemýšlím... Vysadila jsem léky. Mám chuť se opít, udělat nějakou blbost, udělat si dlouhou procházku a psát deník, deník na ten myslím poslední dobou často, zatoužila jsem psát, chci si vše pamatovat, sledovat změny, porovnávat, vzpomínat.

Všímám si toho, že pomalu představám mluvit, odpovídám pokyny, potichu, většinou jednoslovně, děsí mě pohledy ostatních, jejich myšlenky, po dlouhé době hledám příčinu všechno zlého ve mě, za všechno můžu já, kdyby, kdyby, kdyby, nenapadlo by mě jak jednoduché je se vrátit o tolik zpět, cítila jsem se silná, ale nejsem, byl to jen pocit.

Toužím po přítomnosti někoho blízkého, zároveň chci být sama, nesnáším tu rozpolcenost ve mě, nemocná část se chce utápět ve svých myšlenkách, trestat se, říká mi ošklivé věci, ta zdravá pravý opak, jsem ráda za zkušenosti, naučili mě dávat přednost zdravému, rozumnému já... Jen překvapila mě síla toho nemocného...děsí mě, nechci znovu přejít o emoce, mám strach z jejich potlačování, jsem v tom velmi dobrá.

Nechci? Nebo je to naopak? Možná je to předně co chci, být ta ustrašená holka, nechat se vláčet osudem a ovládat jídlem, třeba je to právě to... Možná to tak má být, bude to tak lepší? Žít, přežít a umřít.


13. července 2015

Co by, kdyby... TAG

Hrozně dlouho jsem nic nenapsala, říkala jsem si že o prázdninách si čas najdu a ono ne, pořád někde lítám. Už dlouho jsem chtěla udělat nějaký tag, dnes jsem se konečně pro jeden rozhodla, zaujal mě ten s názvem co by, kdyby.
Tak tedy co by kdyby....

....jsi mohla být na den mužem?
O tomhle jsem přemýšlela co jsi pamatuji, určitě bych zkusila čurat ve stroje, taky bych se chtěla vyspat s holkou, zajímal by mě jak to má kluk :D  šla běhat nahoře bez, ať se holky uslintaji a hlavně zajímalo by mě jak to mají kluci mezi sebou, co se jim honí v hlavě, ano zajímají mě hlavně myšlenkové pochody, úvahy, rozhovory a jejich pohled na svět.

..... jsi mohla mít jedno přání?
Chtěla bych mít štěstí, když mám štěstí, mám všechno? Není to tak? :) není člověk co má štěstí šťastný? Nemůže se o své štěstí dělit?  

.....jsi potkala sama sebe ve 40 letech?
Jako první by jsem se zajímala jak na tom teď jsem, jestli se cítím šťastná, pak na to jak vypadám, chtěla bych vědět, co mám dělat jinak, abych se měla lépe, chtěla bych mít sama sebe jako vzor, buď jak to mám nebo nemám dělat.

....jsi si mohla vybrat v jaké době žít?
Jako první mě napadlo období mezi první a druhou světovou válkou, je to moje oblíbené období dějin(móda, umění, myšlení, svět), ale když teď o tom přemýšlím, radši bych žila v nějaké revoluční období, asi období sametové revoluce, kvůli atmosféře té doby, to napětí, vzrušení. Ale, abych byla upřímná, neměnila bych, jsem ráda, za to kdy žiji.

...jsi si mohla vybrat , jak by jsi vypadala?
Tak bych měla dlouhé, hubené nohy, dlouhé vlasy, ploché bříško, možná bych byla i o pár centimetrů vyšší a měla dokonalý obličej bez pih, fleku a znaminek.

....ses mohla vyměnit na týden s nějakou celebritou?
Jako malá jsem po tom hodně toužila, teď bych byla radši sama sebou a byla celebrita, ale kdyz už bych musela, chtěla bych byt CL z 2ne1, je to úžasná osobnost, tak svá, má ráda módu, zná lidi z módního průmyslu, cestuje!

....jsi si mohla vybrat být jakýmkoliv zvířetem?
Byla bych panda! Jenom bych se převalovala, jedla a byla roztomilá!

....jsi mohla jet kamkoliv by jsi chtěla, kam by to bylo?
Kdyby to mohlo byt kamkoliv, tak bych projela celý svět!

....jsi uměla číst myšlenky?
Tak bych se zase zbláznila, nechci umět číst myšlenky... Radši

....jsi si mohla vybrat jakékoliv povolání?
To nevím, chtěla bych pomáhat lidem, světu, chci aby si mě jednou pamatovali, nechci byt další zapomenutá duše.

....jsi měla rok prázdnin?
Tak bych cestovala, pracovala a chodila na party! :P

....jsi si na dovolenou mohla vzít jen tři věci?
Tak to by byl mobil, peníze a kamarádka!!

....jsi se mohla zbavit jedné špatné vlastnosti?
Nevím jestli je to špatná vlastnost, ale chtěla bych se zbavit svého sarkasmu

....jsi si mohla koupit cokoliv na světě?
Tak bych si všechno koupila,hromadu jídla, sladkosti, oblečení, dovolenou, liposukci, fitness trenéra :D .... A tak dále, miluji nakupování

18. června 2015

Draw my body

Na začátku bych chtěla říct, chci změnit zaměření mého blogu, omezit články o PPP, psychice a pasát víc o svém životě, nákupy, co jsem dělala a tak, bulimie mám v mém životě své místo, myslela jsem že mi nevadí o tom mluvit, ale  poslední dobou mi to začíná vadit, ne psát si o svém problémů s lidmi, spíš o tom mluvit takhle veřejně, je to nejspíš tím, že jsem si myslela, jak jsem OK, ale nejsem... Cítila jsem se dobře, ale teď je mi pěkně mizerně a o tom bude nejspíš vypovídat můj článek. V nemocnici jsme na jedné skupině kreslili to jak se vidíme, jak vidíme své tělo a já se rozhodla takhle veřejně říct jak vidím sama sebe.



Začnu od hlavy, můj obličej mě poslední dobou pěkně se*e, hodně jsem nabrala v obličeji a udělal se mi podbratek, taky mám tváře jak křeček, co mi naopak nevadí jsou mé klíční kosti, kdo hezky vidět, i když to není co to bývávalo... Ruky nějak neřeším, nevím co k nim říct, prsa mi nevadí nemám rada velká prsa, jsou nepraktická a kdybych měla větší prsa měla bych ještě větší břicho. Břicho, hrozně jsem teď nabrala v břichu, mám tam velkou vlnu, to co jsem dřív měla v sedu, teď mám ve stoje, je to hrozny, jsem jak kus želé nebo pudinku, fuj fuj. 


V druhé části začíná teprve tragedie, stehna nesnáším svoje stehna, mám hrozně tlusté nohy, jak se dotýkají, otírají o sebe.... Je mi z toho nevolno, hrozně jsem teď přibrala a jo štve mě to, jsem z toho zoufalá, ale nedokáži s tím něco dělat, jídlo mě ovládá, musím jíst, pořád a pořád, nevím co mám dělat, jsem slaboch, bez vůle. Stydím se za sebe.... Jinak stehna jsem malovala opravdu dlouho, než byly podle mých představ nechtěla jsem ať působí přehnaně, nebo hubenější než jsou ve skutečnosti. Taky tam mám jeden detail, jizvy na nohách..


Takhle já vidím sama sebe, tohle je můj pohled do zrcadla, možná je zkreslený, možná také ne, chtěla bych vyzvat ty, kdo si tento článek přečte, ať si zkusí namalovat sami sebe, říct si jak co vidí a cítí, zamyslí se a dají mi vědět do komentářů :-) jsou vaše představy reálné? Nebo jde jen o vaše černé myšlenky? Jsem zvědavá jak to kdo má 

10. června 2015

Článek: vše a všechno

Občas si říkám, jak by bylo jednoduší všechno co píšu prostě natočit, někdy mám celkem problém vyjádřit vše co se mi hodní hlavou. Já vim, že jsem dlouho nenapsala, bohužel nemám kdy, články jsme psala ve škole a teď, když mám jen praxi není prostor pro psaní, navíc doma trávím minimum času, mám toho teď tolik. Tento článek bude takový mišmaš, všechno co se mi honí hlavou, mám pár nápadů na články a vzhledem k tomu, kolik mám času, jsem se rozhodla sepsat vše na jednou. 

Jako první bych se chtěla zmínit a tomto víkendu, skoro po roce jsem se viděla s kamarádkou z nemocnice, párkrát jsem se o ni už zmiňovala, ona je úžasný člověk, pro mě velmi důležitý, měla jsem ohromnou radost, že přijela a mohla jsem s ni trávit víkend! Bylo to jako za starých časů, akorát místo sezení na parapetu jsme mohli jít a sedět kdekoliv, je neuvěřitelné, že já jsem ta sama holka, která s ní byla na psychiatrii, ta hodna, tichá holčička, teď pila pivo, kouřila... Jak řekla nikdy jsem si nemyslela že my dvě spolu pujdem na párty, ale aspoň si můžu říct, já jsem tě nezkazila. Úžasné tři dny ♥ škoda, že je mezi námi taková vzdálenost ... 


Poslední dobou často přemýšlím, jestli ve mě zůstalo něco anorektickeho, došla jsem k tomu, že ano, dřív jsme si toho nevšímala, ale teď si uvědomuji, že jsou určité druhy potravin,kterým se vyhýbám a dělá mi i problém je jíst, jo sním je když musím, ale samotnou mě ani nenapadnou. Jsou to například těstoviny, já posledních pár měsíců nejím vůbec těstoviny, od začátku roku jsem je mela tak 3krat(nepočítám ty bezlepkové) a to je opravdu divné, dřív jsme je jedla několikrát do týdně! Dál jsem hrozně omezila brambory, pokud jsem neměla těstoviny jedla jsem brambory, nevím čím to je, není to změnou chutí, spíš něco v hlavě. To, že mám strach ze sýrů, jsem už několikrát zmiňovala, tento problém je už vyřešený a sýry v jídelníčku řešit nemusím. I když si už nepamatuji hodnotu potravin, ano když přestanete počítat kalorie, zapomenete kolik co má, to by mě dřív ani ve snu nenapadlo!, stále si hlídám jak jím, odhaduji a snažím se příjem ovládat, bohužel, jsou tu bulimické záchvaty.... Ty mi v tom dělají pěkný bordel! 


Další věcí je fakt, jak těžké je pro mě pochopit dívky s anorexií, přesto že jsem si ji prošla, nedokáží tuto nemoc pochopit tak jako dřív, říká se kdo nezažil nepochopí a já dodávám, kdo se vymaní z jejich spárů zapomene, ne úplně, ale spoustu věcí nevnímám jako dřív, je těžké se v cítí do těch holek... Protože já si z toho nedělám tak těžkou hlavu, jsem bulimička a ač je to také porucha příjmu potravy, je úplně jiná než anorexie, tedy aspoň u mě je jiná :) 

To mě přivádí k tématu, které me moc tíži, bolí mě, když vidím kamarádky, holky na kterých mi záleží v takovém stavu jakém jsou, nikdy nevím, jestli se ráno nepropudim: XY umřela, prohrála svůj boj, stejně tak nikdy nevím, kdy já skončim se selháním organismu, i když, moje výživa je jiná, než ta holkem s anorexii, já si jídlo povoluji, jim pravidelně ... Jen mi to čas od času pěkně ujede a to je potom zle.

Zvracení...to je taky špatné, jednu dobu jsem téměř nezvracela, pak jsem zase začala, pak to omezila a zase, je to kolotoč... Ale i přesto je to o 100% lepší, nezvracím už každý den, jsem schopná to aspoň trošku ovládnout, což dřív bylo nepředstavitelné!

Na konec jsem si nechala mé důvody proč žít a nevzdávat to, několikrát jsem se už pokusila o sebevraždu a teď si říkám ,díky bohu mi to nevyšlo, nikdy nevíte co vám život přinese, byla jsem na dně, zoufalá, vyčerpaná a teď, přišla nová vlna, jsem jako vyměněná plná života, z mého seznam věcí co.musím stihnout než umřu, ovšem teď užívám si života dokud mě to nezabije :D  mým životem se stali párty, kamarádi a láska, každý si musí najít to co je pro něj důležité, to co miluje, co koho baví.

Nezapomínejte, věř te v sami sebe! To je základ všeho :)

Já vím... Tento článek asi nedává moc smysl, je to vše co jsem chtěla říct.