17. srpna 2015

Kašli na mě, nejsem nikdo

Můj život je jak na horské dráze, když se nějak dostanu nahoru, spadnu zase na zem, pěkně na prdel,dostanu od života přes hubu, nechá mě ležet schoulenou...
Jsem zoufalá, nevím co mám dělat, zkouším vstát, znovu a znovu, ale nenechá mě. Přemýšlím kdo vlastně jsem? Jsem vůbec někdo? Nejsem spíš něco? I když jsem mezi lidma ráda, čím dal častěji přemýšlím o tom, jestli mi nebylo lépe samotné, jen se užírat někde v koutě, trápit se proto že jsem sama, než kvůli tomu že ublížuji těm na kterých mi záleží. Uvědomuji si důvody proč jsem byla sama, rozumím mému starému já, tomu o kterém jsem si myslela, že je už navždy pryč.... Není a je silnější než se mi zdálo. 

Víc než po čemkoliv jiném jsem toužila a toužím po lidské společnosti, vim co se stane, když se znovu začnu lidem stranit, ale stejně si říkám, nebude to pro všechny lepší?
Nerozumím tomu, proč se se mnou někdo baví, jsem obyčejná a podprůměrna... 

Mrzí mě, že si na mě kamarádi vzpomenout jen, když není nikdo jiný, když jim je blbě, jsem pro ně jen mezi čas, tak nahrditelna, tak nepotřebná....



Kdy tohle skončí? Tahle parodie na život, jsem vyčerpaná z nekonečných bojů... Nemám už sílu, náladu, naději.




Jak ještě dlouho?

2 komentáře:

  1. Znám tenhle pocit - když to správné místo není ani mezi lidmi, ani někde o samotě. Někdy prostě nemůžeme vydržet samy se sebou a někdy moc přemýšlíme. Ale u těch kámošů to teda k zamyšlení je. Lidi, co se k tobě chovají takhle by se za neměli považovat. Drž se a kdybys chtěla, napiš :)

    OdpovědětVymazat
  2. Milacku, ty prece nejsi zbytecna ani podprumerna! Jsi moje, zlato!! A to se nezmeni. Kdyz uz nikdo, tak ja tu pro tebe budu vzdycky! Drz se. A nezapominej, ze mas me! I kdyz jsme od sebe daleko porad jsme spolu! Tva Terezka :)

    OdpovědětVymazat