Dva roky...

Nikde mě nechtěli, všude moji rodiče poslouchali jak jsem v pořádku a "tlustá", neni důvod k léčbě, v té době moje váha mířila ke 40, neměla jsem moc sílí, psychicky i fyzicky jsem byla na dně, brečela jsem, že chci umřít, můj denní příjem byl maximálně 500kcal, ale podle anabell a léčeben jsem byla v pořádku... 2. září 2013 jsem měla domluvené sezení v nějaké nadaci, i přesto, že se na PPP nesoustředili byli ochotní mi pomoci, večer jsem se šla vysprchovat, ještě dnes vidím horkou páru, která mě obklopovala, zatočila se mi hlava, tma, krev, bolest... Skončila jsem na pohotovosti s roseklou hlavou a otřesem mozku, věci se dali konečně do pohybu.

Děkuji paní doktorce z dětského oddělení, která mi zařídila léčbu na psychiatrické klinice fn Brno, děkuji sestřičkam na dětské jipce, které se mnou měli tolik trpělivosti, byly na mě hodné, pomáhali mi. Děkuji své mamince, za všechnu péčí a omlouvám se ji, za problémy, které ji za ty roky způsobuji. Děkuji mé nejlepší kamarádce, která se mnou přes to vše zůstala a neposlala mě někam, což bych ji vůbec nevyčítala. Jsem hrozně moc vděčná za to, co pro mě lidi v mém okolí udělali, mým učitelům na střední škole, kteří mi pomáhali zvládnout učivo. 

Bylo to hodně těžké období a já jsem ráda, že jsem ho překonala, netvrdím, že jsem se z kolotoče PPP vyhrabala, to ne, ale teď o dva roky později jsem na tom mnohem, mnohem lépe, po letech nemusím řešit každé sousto, váhu, kalorie, centimetry, NIC! Můžu jist kdy mám hlad a nikdo mi nic neříká, můžu si vymrčovat, určovat porce... Jsem svobodná.

Ale stejně, nikdy bych minulost nezměnila, kdyby to šlo, anorexii bych si nechala, kromě toho, že mi toho tolik vzala, tak mi i něco dala, získala jsem pár úžasných přátel, nový pohled na svět, teď už vím co je v životě důležité a nad čím se nestresovat. Anorexie, bulimie a všechny problémy se mě udělali člověka jaký jsem, ukázali mi sílu osobnosti.. Ano, všechno zlé, je i pro něco dobré :)

Za poslední dva roky se toho hodně změnilo, mohu říct, že jsem znovu začala žít, povedlo se mi přemoci sociální fobii, vím kde je problém a jak s ním pracovat, občas to není jednoduché a stále jsou problémové oblasti, hlavně v pochopení sebe sama, ale pracuji na tom a věřím, že i to jednou zvládnu.

..... Co je pro mě nejvíc stresující? Staré fotky a oblečení
..... I po letech nejsem schopná si koupit oblečení ve své velikosti, kupuji si tak o dvě čísla větší
..... Nejsem schopná se zvážit, mám fobii z vah
..... Nesnáším, když někdo v mé přítomnosti obdivuje vyhublost, řeší diety, váhu
..... Vytáčí mě, když po mě KDOKOLIV chce rady na hubnutí
..... Extrémně hubené holky se mi hnusí, myslím že jim závidím