Od doby co vznikl tento blog mám poprvé velké pochyby, nevím jestli dál bojovat, něco mi říká že se stejně nic nezmění, do konce života stalo, cítím zoufalství, proč bych se měla snažit, vždyť se všechno stejně posere, bojím se.
Od doby co vznikl tento blog mám poprvé velké pochyby, nevím jestli dál bojovat, něco mi říká že se stejně nic nezmění, do konce života mě bude ovládat jídlo... Budu k němu utíkat. Vyléčit se dá jen s motivací a já o ni právě přišla, o kousek svého já, nějak jsem ztratila chuť bojovat. V posledních dnech se objevují nové bloky, nejsem schopná se umýt, převléct, znovu jsem se začala malovat, chci nasadit masku, skrýt svůj pravý obličej. Většinu dne trávím sama v pokoji, spím, čtu si a přemýšlím... Vysadila jsem léky. Mám chuť se opít, udělat nějakou blbost, udělat si dlouhou procházku a psát deník, deník na ten myslím poslední dobou často, zatoužila jsem psát, chci si vše pamatovat, sledovat změny, porovnávat, vzpomínat.
Všímám si toho, že pomalu představám mluvit, odpovídám pokyny, potichu, většinou jednoslovně, děsí mě pohledy ostatních, jejich myšlenky, po dlouhé době hledám příčinu všechno zlého ve mě, za všechno můžu já, kdyby, kdyby, kdyby, nenapadlo by mě jak jednoduché je se vrátit o tolik zpět, cítila jsem se silná, ale nejsem, byl to jen pocit.
Toužím po přítomnosti někoho blízkého, zároveň chci být sama, nesnáším tu rozpolcenost ve mě, nemocná část se chce utápět ve svých myšlenkách, trestat se, říká mi ošklivé věci, ta zdravá pravý opak, jsem ráda za zkušenosti, naučili mě dávat přednost zdravému, rozumnému já... Jen překvapila mě síla toho nemocného...děsí mě, nechci znovu přejít o emoce, mám strach z jejich potlačování, jsem v tom velmi dobrá.
Nechci? Nebo je to naopak? Možná je to předně co chci, být ta ustrašená holka, nechat se vláčet osudem a ovládat jídlem, třeba je to právě to... Možná to tak má být, bude to tak lepší? Žít, přežít a umřít.
