slibovaný článek- lidi z nemocnice

Dostala jsem zajímavý typ na článek v jednom z komentářů, napsat o zajímavých lidech na psychiatrii, přemýšlela jsem jakým stylem to mám napsat. Prosím, nečekejte žádné psycho, byla jsem na klinice né v blázinci.

Psychiatrie při fakultní nemocnici v Brně je jedno z pracovišť soustředěné na léčbu poruch příjmu potravy, z toho důvodu tam bylo docela dost anorektiček, nebudu se zmiňovat o těch co odešly chvíli po mém příchodu, nic moc o nich nevím. Opravdu zajímavá, byla jedna zrzka, nebyla to přímo anorektička, říkala o sobě že má ortorexii, byla hodně taková přírodní, přirozená strava, jóga, téměř se neusmívala, vlastně jsem ji viděla se usmívat, až když jsme byly spolu na pokoji, měla také problém se sebepoškozováním, škrábala se na obličeji, klouby na prstech měla samí strup, jednou skončila i na JIP, když se předávkovala léky. Ze začátku jsem se ji moc bála a ona se mi vyhýbala, protože jsem na ni byla zlá(moje typická obrana), ale našly jsme si k sobě cestu a teď jsem ráda, kdyz ji potkám.
Další ze zajímavých anorektiček byla drobná blondýnka, trpěla anorexií od 9let a toto byla její pátá hospitalizace, vypadala jako panenka, velké modré oči s dlouhými řasy. Všem pořád říkala, jak mají papat, snažit se, jak jsou krásné, ale sama moc nejedla, neustále počítala kalorie a srovnávala se s ostatními, bylo to otravné jak někdo něco snědl a ona hned já toho snědla víc, to má tolik kcal, nedávno mi napsala na instagram, že já ji mám co říkat, že toho sním míň než ona (komentář se týkal fotky jídel co jsem jedla ve vegan den), kdy si ta holka sakra uvědomí, že ona není mi a že ona má o 10kilo míň než já.  Jinak vstávala v 5 ráno, aby se mohla namalovat a učesat. Je mi ji moc líto, s anorexii prožila velkou část života, hrozně ji ovládá, co vím byla na dalších dvou léčbách a stále se porovnává s jinými holkami.

asi nejzajímavější postavou za celou dobu mé léčby byl kluk úchylák a to myslím doslova, chodil po oddělení očumoval sestry, nahlížel do pokojů okýnky, museli jsme si tam dát ručník, vždycky stál u našich dveří, s kamarádkou jsme nakukovaly škvírkou pod ručníkem, na ten jeho úsměv/škleb v životě nezapomenu, jak se začal smát: hahaha jim se to líbí, ony chcou abych se díval, s kamarádkou jsme ho několikrát trefili dvěma do hlavy, jeho smůla nemá očumovat. Na oddělení bohudík vydržel jen pár dní- šel na uzavřené, opravdu jsme byli rádi, protože začal osahavat i malého kluka... Jo tak tahle osoba mi nepřirostla k srdci ani náhodou, byl to vážně blázen.

Docela zajímavý byl i kluk co už od mala trpí OCD, říkal mi, že jednu zimu chodil v plynové masce, aby nedostal rakovinu, když spadl někde na trávě, prohledával místo půl hodiny, jestli tam náhodou nebyla jehla a on by nemohl dostat AIDS, v době kdy byl v nemocnici měl nutkání ukazovat prostředníček na policisty, učitele a doktory, OCD nebyla jeho jediná diagnóza, jako většiny, stejně jako já měl sociální fobii a deprese, jako s jedním z mála jsem s ním stále v kontaktu. V životě jsem nepotkala tak inteligentního s vnímavého kluka.

jako poslední je tu holka, už jsem o ni jednou mluvila, byla sebevrah, sebepoškozování a v té době začínající PPP, byla to docela významná figurka na psychiatrii, hlavně teda pro mě ♥, věčný rebel, když jsem ji poznala držela protestní hladovku, o pár týdnů později se pokusila s jednou holkou podřezat v koupelně, nevyšlo jim to, smějeme se tomu ještě teď. Na psychiatrii jsem se s ní setkala dvakrát, odešla a přesně za týden tam byla znovu. Myslím si že nejzajímavější, je na ni její příběh, ona bydlela kousek od Prahy, ale v té době byla v klokánku v Brně, její rodiče jsou... no ona zná můj názor na ně, když jsem odešla z nemocnice, dostala ji do péče zpátky máma a nějakou dobu zvrátila v několika ubytovnách.  Když se někomu sere život, tak to stojí za to.

To bude asi pro tento článek všechno, doufám že jsem nikoho ze zmiňovaných lidí neurazila. Váhala jsem jestli ho vážně zveřejnit(mám ho hotový už několik dní), ale po dalším komentáři jsem se rozhodla pro publikování. Jsem moc ráda, že můj blog někdo čte.