Dětská psychiatrická klinika, oddělení 21

Několikrát jsem se už zmínila, že jsem byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii, chtěla bych v tomhle článku napsat něco o léčbě, možná i o antidepresivech, hodně lidí se na ně ptá, jak působí, co vlastně dělají. Před víc jak rokem a půl, jsem byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku v Brně, strávila jsem tam tři měsíce, upřímně bylo to jedno z nejkrásnějších období života, v tu dobu jsem na tom byla mizerně a hospitalizace mi pomohla zapadnout, poznat sama sebe a začít mluvit o tom co mě trápí, dělá problém.
Jsem možná divná, ale na psychiatrii jsem nastupovala s tím, že tam budu dělat největšího blázna... Jo něco jsem si o tom oddělení přečetla. Vím, že hodně lidi si psychinu představuje jak skupinku lidí sedící v kolečku a houpou se, něco mumlání..  Jsou mimo, co si pamatuji nejvíc jsme této představě byli podobní my s diagnózou sociální fobie, jen jsme seděli, kole pod bradou a čučeli kamsi do prázdna. Ostatní vedli poměrně emotivní depaty na dané téma, ráda jsem poslouchala názory ostatních.
Psychiatrie mi ze všeho nejvíc připomínala tábor nebo intr, byli jsme zavření na jednom oddělení, za oranžovými dveřmi, svět ve světě.
Nikdy nezapomenu na svůj první den, sedím na posteli, máma už odjela, naproti mě holka, vypadá jako panenka, kouká na mě: mohla bych se zeptat s čím tady jsi?, zeptá se mě, pomalu odpovím, bojím se ji, bojím se všech tady, rozhlížím se popokoji, na posteli sedí holka, hubená, blonďatá, vypadá jako princezna, dozvídám se, že drží protestní hladovku, jako poslední tu je vyhublá, dlouhá holka, anorektička co pořad pije, K. která mi tak pomohla, K. kvůli které jsem jedla, i přesto že jsem nechtěla. Moji nejlepší kamarádkou se stala blonďatá hladovkařka, byla zvláštní, svá, měla a mám ji moc ráda, jsem šťastná, že jsme stále v kontaktu, i po té době. 

Hlavni předností psychiatrie, byla otevřenost, málo kdo tajil své problémy, důvod hospitalizace, hodně se tam mluvilo o problémech, o životě, dnes mi díky teto zkušenosti nedělá problém mluvit o svých poruchách, občas mluvím až moc :-D řeknu lidem to co nechci, komu nechci 

Na psychiatrických oddělení bývá určitý řád, jsou to režimová oddělení. Každý den je stejný vstát, rozcvička, snídaně, vizita, škola.... Pořád do kola, právě proto je návrat do normálního života pro spoustu lidí tak těžký. Z řádu do chaosu, tolik nebezpečí a překážek. Chcete se vrátit, nebo spíš chcete a nechcete??  Ve vnitř vás režim omezuje, venku vám chybí, děsí vás co přijde.

Když jsem byla hospitalizovaná těšila jsem se na víkend, na to až budu doma, budu si jíst svoje jídlo, chodit na místa co mám ráda, všechny moje věci na jednom místě, můj králíček... V neděli už toho na mě začalo byt hodně a já se těšila zpátky do nemocnice, žádné hádky, minimální stres.. 

Na závěr bych chtěla napsat co mi chybí a co ne, chybí mi jistota, ten režim, také sestřičky, možnost konzultace s lékařem kdykoliv jsem potřebovala(ne že bych to využívala), stýská se mi po kamarádech, líbil se mi bezpečí, nemusela jsem se učit, uklízet o nic se starat, bylo fajn být z dosahu rodičů, ale jsem ráda že tam nejsem, kvůli ztrátě svobody, nemohla jsem chodit ven, bavit se, rozhodně mi nechybí to jídlo, pěkný hnus, je fajn že doma nejsem pod permanentním dohledem, rozhodně mi nechybí přibírání a vážení, ani fresubiny a ufňukané anorektičky co se "hrozně snaží", nechybí mi večerka, zabavování mobilu a omezená WiFi.... Víc mi toho nechybí než chybí a jsem za to ráda.

Možná by vás mm mohla zajímat nějaká zajímavá historka z psychiatrie, odjížděla jsem jednou na víkend s přivezli zrovna novou holku, byla úplně mimo, řekla mi že chtěla skočit pod vlak, ale rozmyslela si to tak zavolala policajty, když jsem se po víkendu vrátila měla jsem na posteli časopisy, v pokoji bordel jalnv tanku, slečna n sobě tepláky, dlouhou sukni a dvoje trika, na tyčce od závěsu na raminkach visí mokré oblečení, koukam, vykulené oči, slečna se rozhodla prát, v den přijetí nebyla mimo, ona byla úplně v pohodě, zvláštní osoba

Nakonec jsem se rozhodla, že článek o antidepresivech si nechám na jindy :) vypadá to že toho bude víc než jsem si původně myslela