Ahoj, začnu tento článek trochu jinak, je to pro mě docela důležité téma a né moc jednoduché. Byl to nápad okamžiku, nebo spíš situace, docela trpím na deprese a úzkostné stavy a při jednom z těchto stavů mě napadlo napsat článek o sebepoškozování, je to.hodně odsuzované téma, hodně lidi vám řekne že jste blbí, proč to děláte, že je to emo... Zraňuje to člověka.
Pamatuji si, kdy jsem se pořezala poprvé, bylo to v 6 třídě, odšroubovala jsem nůž z velkého ořezávátka a pižlala jsem si ruku, máma si toho všimla, ale nic... Možná to brala jako můj pubertalní výlev, já nevím. Tak jako tak, právě v té době jsem začala mít problémy.
--------------------------------------------
V pokoji je až na malý proužek světla z mobilu tma, začínají se objevovat první černé myšlenky, koukam na starou fotku, ty nohy, ta mezera, to je prostě boží, otočím se na druhý bok,cítím jak se mi otřou stehna, "jsem takový špek", pomyslím si, do očí se mi nahrnou slzy, "jak jsem to jen mohla dopustit?" pomyslím si, jsem zoufalá, začínám se třást, mám chuť se říznout, myslím na nůžky v koupelně, chystám se stoupnout, najednou slyším kroky, dveře od koupeny se zabluchnou, "sakra máma", hledám pouzdro, vytahuji kružítko, "aspoň něco" škrábu se na nohách, bodám se, ale to mě nebaví, vracím se k mobilu, přítel zrovna řeší mé tzv. "Špeky","máš břicho jak obrácený lavór", směje se mi, nechape moje starosti. Máma opouští koupelnu, chvíli ještě ležím, třeba to dnes neudělám... Vstanu, vezmu z šuplíku nůžky a vracím se do pokoje... Nůžky se mu zaryjí do kotníku, "sakra, táta je nabrousil" neřeži se moc hluboko, stačí mi trocha krve a hlavně bolest, nůžky mi trhají kůži... Tohle by dnes už stačilo...
Pamatuji si, kdy jsem se pořezala poprvé, bylo to v 6 třídě, odšroubovala jsem nůž z velkého ořezávátka a pižlala jsem si ruku, máma si toho všimla, ale nic... Možná to brala jako můj pubertalní výlev, já nevím. Tak jako tak, právě v té době jsem začala mít problémy.
--------------------------------------------
V pokoji je až na malý proužek světla z mobilu tma, začínají se objevovat první černé myšlenky, koukam na starou fotku, ty nohy, ta mezera, to je prostě boží, otočím se na druhý bok,cítím jak se mi otřou stehna, "jsem takový špek", pomyslím si, do očí se mi nahrnou slzy, "jak jsem to jen mohla dopustit?" pomyslím si, jsem zoufalá, začínám se třást, mám chuť se říznout, myslím na nůžky v koupelně, chystám se stoupnout, najednou slyším kroky, dveře od koupeny se zabluchnou, "sakra máma", hledám pouzdro, vytahuji kružítko, "aspoň něco" škrábu se na nohách, bodám se, ale to mě nebaví, vracím se k mobilu, přítel zrovna řeší mé tzv. "Špeky","máš břicho jak obrácený lavór", směje se mi, nechape moje starosti. Máma opouští koupelnu, chvíli ještě ležím, třeba to dnes neudělám... Vstanu, vezmu z šuplíku nůžky a vracím se do pokoje... Nůžky se mu zaryjí do kotníku, "sakra, táta je nabrousil" neřeži se moc hluboko, stačí mi trocha krve a hlavně bolest, nůžky mi trhají kůži... Tohle by dnes už stačilo...
Asi jsem divná, ale mám co se týče sebepoškozování pravidla přes které nejede vlak, například se nikdy neřeži nožem ani žiletkou, bojím se.... Nevím proč. Taky se neřeži na zápěstí, nechci si přece podřezat žili...
Taky se často biji, mlátím hlavou futra bouchám se pěstí do hlavy, tvořím si modráky...
Nejsem na to hrdá, je to moje slabost... Dělám něco co bych neměla a když musím, tak prostě musím... Děsím se toho, že to jednou uvidí můj kluk, bude se ptát, bude ho to děsit, moje jizvy nejsou nic pěkného, jdou vidět... Já nechci léto! Nechci kraťasi, nechci palvky... Lidé se budou ptát...
Taky se často biji, mlátím hlavou futra bouchám se pěstí do hlavy, tvořím si modráky...
Nejsem na to hrdá, je to moje slabost... Dělám něco co bych neměla a když musím, tak prostě musím... Děsím se toho, že to jednou uvidí můj kluk, bude se ptát, bude ho to děsit, moje jizvy nejsou nic pěkného, jdou vidět... Já nechci léto! Nechci kraťasi, nechci palvky... Lidé se budou ptát...
Mám naprosto totožný problém jako ty🙁
OdpovědětVymazat