vztah? ani ne děkuji

Kluci, to je děsivé téma, jsou moje slabost, to co mě ničí, když o tom tak přemýšlím kvůli tomu co řekl kluk jsem byla schopná udělat hodně, před pár lety, ani tomu můžu věřit, jsem byla schopná pro svoji lásku udělat cokoliv, nedopadlo to pro mě moc dobře, psychicky jsem se složila a trvalo hrozně dlouho než jsem si dovolila pustit kluky k tělu, bohužel to vždy skončilo tragédii, jednou jsem utelka, po druhé nedošla a po třetí jsem zjistila že je hrozně žárlivý a na to nemám nervy, prostě smůla. Nebo ono to možná ani není smůlou, ale mým postojem, jsem hrozně opatrná, mám hrůzu z toho že zklamu, ublížím, to se začnu tak hrozně kontrovat... Jsem úplně jiný člověk, teda spíš robot. 

Přiznávám se chybí mi kluk, blízkost někoho druhého, dotyky, láska, ale vztahy mě vyčerpávají, nelíbí se mi omezenost, upřímně po tom co jsem zažila, mi kluci přijdou jako větší stíhačky než holky, to kluk vyžadoval to kde jsem, s kým, být sním, říkat jak ho miluji, všude se mluví o tom jaké jsou holky, ale stále víc poznávám, že je to přesně na opak. Možná jsem jen divná...ale zase, seděla jsem s kamarádkou a tohle téma řešily, na hodně věcí má podobný, stejný názor, možná jsme jen mladé já nevím. 

Nejspíš až budu starší budu mít jiný názor, budu chtít někoho, kdo se mnou bude pořad, říkat mi sladká slova, jo asi to tak bude, ale teď... Nepotřebuji to, jsme mladé, jsme plné života, chceme nebezpečí, sex, party, vztahy nás spíš omezují než naplňují.
Láska je krásná, ale umí ublížit, pokud miluješ, umíš i nenávidět, láska ničí, nevěřím na lásku, věřím na přátelství, jednou jsem klukovi řekla, že přátelství je pro mě víc než kluk, cítil se dotčený, přátelé tu jsou když láska odejde, za svůj život jsem moc přátel, těch opravdových moc neměla a proto si jich vážím víc než lásky... Možná i proto se mi vyhýbá obloukem snaží se mě potrestat >:D  nevadí stává se... Nechávám se vláčet životem, myslím že jsem šťastná, ...myslím?? Já se po letech vážně šťastná cítím! A to i bez kluka, vztahu..mám přátelé.

Nikdy nezapomenu na můj první opravdový vztah, byla to láska na první pohled, chodil běhat v době kdy jsem já bruslila, každý den jsem vyrážela do parku, abych ho aspoň zahlédla, občas jsem mu řekla: ahoj. Nic jsem o něm nevěděla, o půl roku později jsme se setkali, začali spolu chodit *miluji Facebook* byl to krásný vztah, skončil až příliš brzy... Já ho skončila... Už jsem to dál nezvládala, nikdy nezapomenu na první den kdy jsem ho uviděla, ten den mi změnil život, víc než jsem si dokázala představit, ne nepředáním, ale o tom až někdy příště :)